Rozhovor s Janem Přeučilem

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Krásný dobrý den a přeji i posluchačům hezký dobrý den, letní horký a nezapomeňte na pitný režim.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Jak se vám, pane Přeučile, jak na vás vlastně tahle současná nezvyklá vlna veder působí? Jak to zvládáte?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ale já to zvládám velice dobře, protože já mám teplo rád. Chodím velice často plavat, já jsem velikým vyznavačem plavání a mám takový svůj režim, takže mně to tak velice zase nevadí.

Vladimír KROC, moderátor:
Tak pár životopisných dat. Jan Přeučil se narodil 17. února 1937 v Pardubicích. O půldruhého roku později se s rodiči přestěhoval do Prahy. Otec František byl ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí, odseděl si patnáct let žaláře. Jan tak nesměl na školu, musel nastoupit do ČKD Stalingrad PrahaVysočany jako dřevomodelář. Večerně studoval a po maturitě se nakonec na druhý pokus dostal na DAMU.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Třiatřicet let strávil v Divadle Na Zábradlí, kde byl pět let uměleckým šéfem, a od roku 1994 je na volné noze. Víc než čtvrt století učil na DAMU. Pořádá kurzy rétoriky, takže já se teď snažím vyslovovat.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
To jsem si všimnul, ano. I pan kolega velice dobře artikuluje, ano.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Jan Přeučil učí v Banské Bystrici, hostuje v Hudebním divadle v Karlíně, můžete ho vidět v Kupci benátském na Shakespearovských slavnostech. Se svou druhou manželkou Evou Hruškovou hraje v pražském Divadle Metro a mají také Naše divadlo.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ano, divadlo pro děti, přesně tak.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Divadlo pro děti.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
K té artikulaci, mluvíte velice dobře, musím vás opravdu pochválit, ale jen taková malá poznámka, jak jste říkali "učím", já nerad říkám, že učím a svým studentům říkám: "Nejsem žádný váš vousatý profesor, naopak jsem váš budoucí starší kolega." A velice se mi to vyplácí.

Vladimír KROC, moderátor:
Co ta Banská Bystrica, jaký máte vztah ke slovenštině?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak slovenština to je nádherný, krásný, měkký jazyk a před osmi lety mě oslovili kolegové ze slovenské Herecké vysoké školy, jestli bych tam nepřednášel. Když jsem tam poprvé jel, tak jsem si říkal: "Jendo, prokristapána kam to vůbec jedeš?" To je neuvěřitelná dálka. Ale ty slovenské baby a chalani, kdybych to tak řekl, mě obejmuli doslova a tak mě s veškerou zdravou skromností a suverenitou musím říci, že mě mají velice rádi a už jsem dva ročníky vychoval. A představte si, když ten první ročník čtyřletý jsem vyváděl jaksi do života, tak loučili se se mnou a stáli pak všichni na peróně banskobystrickém, zpívali písničku a v ruce měli veliký klobouk, protože já jsem velikým vyznavačem klobouků. A říkali pedagogové ostatní: "Tak tohle jste první, pane kolego, kteří studenti toto udělali. Můžeme vám jedině závidět."

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Pane Přeučile, tak to vám teď rozhodně musí být dobře na Letních Shakespearovských slavnostech právě ve hře Kupec benátský, což je vlastně takový československý projekt. Hrajou tam jak čeští, tak slovenští herci. Jak si to užíváte?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, užíváme si to velice. Mám tu velikou čest hrát po boku svého přítele Bolka Polívky, Aničky Polívkové a moje maličkost. My Češi hrajeme Židy a Slováci hrají křesťany, to je zvláštní kombinace. Režíroval to Roman Polák, dnes šéf činohry Národního divadla v Bratislavě. Ta inscenace je nesmírně zajímavá právě prolínáním těch krásných jazyků českého a slovenského, tam je Feldekův překlad a Hilského překlad. A je tam třebas i vynikající herecká osobnost, pan Oldo Hlaváček v ohromné síle. Hlavní roli hraje pan František Výrostko a je tam mladá generace slovenských kolegů. A ta inscenace je velice zajímavě postavená a i trošku připomíná dobu malinko minulou, trošku holocaust, ale jen tak jaksi jemně, což si lidé mohou vysvětlit a mohou z toho i odeznít, a ta odezva je opravdu velká a mám velkou čest a radost, že vedle toho Bolka Polívky mohu hrát a vzájemně se takto doplňovat.

Vladimír KROC, moderátor:
Ještě teď tento týden hrajete v Praze, potom se stěhujete na Moravu?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ano, hrajeme v Praze až do konce tohoto týdne. A přesouváme se na příští týden do krásného Brna na Špilberk, kde budeme hrát na Špilberku. A tam je to velice zajímavé. Víte, ti Moraváci to pojímají to představení a vůbec tuto akci těch Shakespearovských slavnostní trošku jinak než v Praze, tam to jaksi je taková jako bych řekl divadelní pouť. Tam přicházíte na ten Špilberk, voní klobásky, voní slivovička, jo, všichni jsou takoví rozverní a to náměstí toho hradu nebo to nádvoří, tam se vejde tisíc dvě stě lidí, představte si, to je neuvěřitelné úplně. A pak je třebas až dojemné, když těch tisíc dvě stě lidí povstane a tleská, protože se jim to líbí, a tleskají, i když prší, a to je velice jako příjemné. Čili každé představení se snažíme hrát jak já říkám v uvozovkách naplno, aby ti lidé i my jsme si to užili.

Vladimír KROC, moderátor:
Takže musím teď poznamenat, že naši posluchači jsou hodně ochuzeni totiž o vaši gestikulaci, protože polovinu toho sdělení vy přenášíte tělem, řečí gest, ale chtěl jsem říci, že ten klobouk, o kterém jste mluvil v úvodu, to je pravda, vy jste přišel skutečně k nám do rozhlasu v klobouku, ale co mě překvapilo, musím se přiznat, neoholen, což u vás není asi tak úplně /nesrozumitelné/?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
/Nesrozumitelné/ strnisko.

Vladimír KROC, moderátor:
Já si na tom buduju image.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ano. No, tak ano, moje image je taková, že nosím klobouk, mám vyholený sestřih, používám rád kolínské. To víte kolegové to vymysleli, Jirka Bartoška mi říkají Johny spray, to se ví. A proč jsem neoholen? Z jednoho prostého důvodu, protože jsem byl velice potěšen, když před několika týdny režisér Brabec a kameraman, významný český režisér, mě obsadil do filmu Máj podle této Máje, krásné básně Karla Hynka Máchy, kde s Broňou Poloczkem hrajeme takové glosátory celého toho příběhu, kde je i Honza Tříska, hraje tam i kolega ze Slovenska Juraj Kukura, paní Niva Divíšková, mladí dva kolegové, kteří hrají ty hlavní role, a právě jsme se domluvili s panem režisérem, že bych měl být takový trošku lehce malinko zanedbaný v tom dobrém slova smyslu, proto se neholím a má to jednu takovou nevýhodu, když obejmu svoji drahou Evičku, řekne: "Pozor, trošku, malinko to píchá."

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Jaký máte vztah ke Karlu Hynku Máchovi?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak to je nádherný básník. Ta poetika je fantastická a každé generace se nějakým způsobem dotýká. A myslím si, že každý si z toho může vzít i dneska i v budoucnu své pro sebe, pro svoje vnitřní já, pro pocit lásky, pro pocit vztahu k životu a ke všem těm momentům, co z té básně vyvěrají.

Vladimír KROC, moderátor:
Vy jste přijal ještě jednu roli v chystaném filmu o komunistických zvěrstvech z padesátých let s pracovním názvem Jméno. Povězte, nebude to příliš osobní vzhledem k tomu, že váš otec byl, jak už jsme řekli v úvodu, patnáct let ve vězení?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Víte, tak to je na dlouhou debatu a moc vám děkuji, že jste mi tuto otázku položil. Scenáristka Šárka Horáková a velice zajímavý režisér Ján Novák, původem Slovák, přišli s námětem, kdy v Uherském Hradišti dodneška je ten kriminál tak, jak tam byl, prostě dodneška to tam takhle existuje. Já jsem tam před lety točil i jeden film a to prostředí je nesmírně deprimující, to je neuvěřitelný, když člověk do toho vstoupí, jak to na něj padá. No, a tito dva lidé, pan Novák a Šárka Horáková přišli s námětem udělat film o mladých lidech dnešní doby, kteří jdou z diskotéky, užívají si demokracie, svobody se vším tím, co tato generace jaksi do sebe nasává a dva mladí lidé řeknou: "Pojď, podíváme se tam, jak to tam vlastně vypadá." A začnou se svojí dívkou, tam kluk a holka vstoupí, procházejí to a najednou se zaklapnou dveře té jedné cely, nemůžou ven a takovou filmovou poetikou se jim začne odehrávat to, co se odehrávalo v těch padesátých letech.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Pane Přeučile, já vás poslouchám se zatajeným dechem. Já si úplně ten film odehrávám, já ani nemusím do kina na něj.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, ne. A mám tu velikou kliku a jsem velice rád, že tam budu hrát velitele té věznice. Je to takový Mengele v podstatě. Člověk, který je velice jaksi inteligentní, sadistický, ale velice takový jako bych řekl jakoby ušlechtilý ale jako. A velice taková ta jeho hygiena a tak dále je velice prvořadová a on velice tichým hlasem dává ty příkazy, aby lidi zakovali, aby ti lidi byli mučeni elektrickým proudem, což toto se v komunistických kriminálech, i můj tatínek to na vlastní oči ...

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Přesně, kdo jiný by to mohl vědět lépe než zrovna vy, protože váš tatínek seděl za komunistů na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích, pak taky na Slovensku. Vaše maminka se utrápila. A vy jste se vlastně s tatínkem za dobu jeho věznění mohl, pokud vím, vidět jenom jednou. Jaké to bylo, když se vrátil na svobodu?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak nejenom jednou. Já jsem pak měl řadu návštěv, ale ty návštěvy byly desetiminutové. To jako nemáte představu, když nad vámi je mikrofon, za vámi je bachař, za tatínkem je bachař, nesmíte se vůbec dotknout a jenom o osobních rodinných věcech. A teď si představte, že já jako jsem přijel tatínkovi do Leopoldova oznámit, že maminka už mezi námi není, on to nevěděl, že jo. A ještě předtím několik dní jí psal dopis, vyznání lásky, že až se vrátí, že budou spolu žít a objímat se a tak dále, a tak dále. Čili to je, tak to bylo a taková byla doba. A ten film, jak jsem o tom říkal, by měl malinko připomenout lidem a generaci, co všecko prostě ty ismy, ať je to komunismus, ať je to fašismus, ať je to terorismus, jak jsou hrůzné a co všecko jaksi můžou způsobit. No, a k té vaší otázce, no, víte, patnáct let je patnáct let. Táta nás těmi dopisy mě i moji sestru Martu jaksi vychovával. Ty dopisy, to je literární práce hůlkovým ...

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Máte je schované?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Mám je schované, mám je schované a řadu, řada těch dopisů byla i publikována. A v těch dopisech on nám i radil, jak v životě postupovat, protože jsme prožívali pubertu, prožívali jsme různé prostě životní úskalí, neúspěchy, úspěchy a on měl i z toho radost a různým způsobem nás i motivoval a směroval. Ale fakt je, že patnáct let je patnáct let a ten kontakt, to navázání nebylo úplně jednoduché. Ale ten tatínek byl velikým demokratem, osobní přítel Jana Masaryka. To je velice zajímavé, to se málo ví, on si i dopisoval i s Winstonem Churchillem jako mladý politik jako. Takže prostě to byl člověk jako s velkým, muž s velkým M. A to navázání toho kontaktu pak proběhlo velice rychle a i v mně, i v mých kritických chvílích v životě, které jsem prožíval v Divadle Na Zábradlí, vždycky pomohl s ohromným, s ohromnou noblesou a s ohromným džentlmenstvím.

Vladimír KROC, moderátor:
Hostem pořadu Dva na jednoho je Jan Přeučil. Po krátké písničce budeme v povídání pokračovat.

písnička

Vladimír KROC, moderátor:
Tady je Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho, dnes s hercem a pedagogem Janem Přeučilem. Věříte na řeč čísel? Ptám se proto, že náhodou jsem si všiml, že vaše maminka zemřela 25. prosince 59, ...

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ano.

Vladimír KROC, moderátor:
... a ve stejný den v roce 71 jste se oženil se Štěpánkou Haničincovou. S ní jste prožil třiatřicet let a stejně tak dlouho třiatřicet let jste byl v angažmá v Divadla Na Zábradlí. Je to náhoda?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Víte, že, pane redaktore, jste první, který mi toto říká, že jsem si to vlastně ani neuvědomil. Ale já mám svoje šťastné číslo i moje paní Evička Hrušková má svoje šťastné číslo, já mám čtyřku a Evinka má sedmičku a kdy jsme se před třemi lety brali, tak jsme se brali 2. 4. 2004, aby tam byly ty čtyřky nebo aby to bylo děleno těmi ...

Vladimír KROC, moderátor:
Jak jste na to přišel na tu čtyřku, že to je šťastné číslo?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Já tak nevím, tak nějak to vzniklo tím mým hereckým životem. A ta čtyřka prostě tak jaksi vyplynula a mám pocit, že to je moje šťastné číslo.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Tak mě, pánové, napadá, za námi je pátek třináctého. To jste, to jste neměl obavy z tohoto čísla?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ne, já si to nepřipouštím, já si tyto věci tak dalece nepřipouštím.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Pane Přeučile, učíte rétoriku, dá se říci krasomluvu?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Tak to je, paní redaktorko, vy se na mě díváte takovým spodním pohledem krásným, to je, pan redaktor taky, abych si to nerozházel u vás.

Vladimír KROC, moderátor:
Já si myslím, že Naděžda hledí lépe.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Děkuji.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ano, to je na velké téma, víte, protože slovo, to je magie. Já říkám, slovo má neuvěřitelnou a vy jako renomovaní redaktoři Českého rozhlasu to víte velice dobře, že slovo má, já říkám, má doslova magickou moc, a proto mě před lety oslovili jedna vzdělávací agentura, jestli bych pro mladé podnikatele, obchodníky, manažery, tiskové mluvčí neudělal, protože jako herec se zaobírám českým jazykem a mluvou jako takovou, mě to velice baví a vzrušuje, právě, jestli bych neuspořádal takový seminář nebo kurz, já spíš říkám posezení, dialog, laboratoř, kde si zkoušíme nejrůznější momenty, jak správně hovořit, jak správně mluvit, ale nejenom hovořit, ale i hovořit tělem, vystupovat. A tady je velká propast, protože všude jinde na Západě se to učí od dětských let v podstatě a tady právě se to kurzy takto dohání, protože, když se podíváte na politickou scénu, nechci se nikoho dotýkat, ale mluva našich politiků je, promiňte mi to, katastrofální.

Vladimír KROC, moderátor:
Víte, já jsem se na to chtěl zeptat, jestli byste třeba některým z těch předních politiků neměl chuť nabídnout školení zdarma ve veřejném zájmu?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak proč ne, ale musel bych si rozmyslet, který by to politik byl.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Dvacet sedm let jste učil na DAMU, takže důvěrně znáte dvě generace herců, dáli se to tak říct. Sledujete jejich kariéru?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak sleduji. Mám radost, když se ke mně hlásí. Mám jeden ročník, na který jsem velice hrdý, za který mě dokonce chtěli i vyhodit pro mé svérázné metodické postupy, protože já nejsem teoretik, já jsem praktik a velice se zaobírám v té herecké tvorbě praktickými cvičeními. No, a to byl takový ten slavný ročník, kde byla Ivana Chýlková, Eva Holubová, Karel Roden, Pavel Vítek, Jitka Asterová, Vilma Cibulková, Žilková. A to byl ročník velice svérázný, ale co jméno to dneska výrazná osobnost a kdykoliv se vidíme, tak velice si rozumíme.

Vladimír KROC, moderátor:
A v čem spočívaly ty nekonvenční metody?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak to víte, to byl takový lehce bohémský ročník, by se dalo říci jo. A oni vždycky: "Tak, pane profesore, uděláme to takhle a takhle."

Vladimír KROC, moderátor:
Takže dával jste zápočty někde v restauraci, jestli tomu správně rozumím?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, tak dalo by se to tak říci, ale ne tak úplně, protože to není doslova možné, protože to je vysoká škola, je to akademická půda. Ale byl to ročník, jak Jitka Asterová teďka nedávno v jednom interview řekla: "Ty čtyři roky u pana profesora Přeučila, to byl vlastně jeden velký flám," ale ne tak úplně, protože oni byli velice pracovití. A vezměte si Karla Rodena, to je velice vědomý herec a cílevědomý a velice zajímavý.

Vladimír KROC, moderátor:
Poslyšte, nedříme takhle někde v pozadí přece jenom v mozku pedagoga taková ta obava, že si vychovává budoucí konkurenci?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Ale konkurence je důležitá, víte, to je strašně ..., a ať je vám dvacet nebo třicet nebo padesát, to je jedno, protože o to je to těžší v té naší branži i ve vaší, když máte určité jméno, máte určitou firmu, tak tu firmu tou prachovkou stále prostě opečovávat a stále utírat, aby ta firma stále zářila, protože důležité je vytrvat. Že jo na ten vrchol se člověk může jaksi nebo do toho povědomí se může dostat, ví, že má určitou marku, ale tu marku stále pěstovat, aby byla dobrá, aby byla kvalitní a ať je to v tom divadle, ať je to v tom filmu, ať je to v tom rádiu, ať je to i při našich představeních pro děti, které děláme s Evičkou, protože to je nesmírně důležitá a myslím podstatná činnost, kterou neděláme jenom my, ale i řada renomovaných herců.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Na to se chci zeptat, jaké to pro vás bylo přeorientovat se při spolupráci s vaší druhou ženou, mimochodem první televizní Popelkou, Evou Hruškovou, na dětského diváka?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
No, já už jsem se Štěpánkou, měli jsme divadlo, jezdili jsme po republice a když Štěpánka odešla na tu věčnou procházku, tak jsem oslovil Evinu, Evina mě, jestli bysme nechtěli v této práci jaksi nebo já pokračovat a vznikla řada takových malých muzikálků, Staré pověsti české, pražské, řecké báje a první to byla Šípková Růženka. A je fakt, že tam jsem se poprvé setkal s loutkou. A Evina hraje s těma loutkama neuvěřitelným způsobem, ty loutky žijí. Já říkám, kdyby byla Thálie za loutkoherectví, ona by ji měla dostat. To bych vám přál vidět, to je něco neuvěřitelného. Čili já jsem se musel velice toto tak lehce k tomu malinko přiblížit, abych tuto loutkovou činnost jaksi dělal, ale ta loutka je určitým jakýmsi jenom prostředkem, tam jsou i písničky od pana Bartáka, hudba, že jo, velice kvalitní texty od pana Chalupy a tak dále. My se snažíme, aby po té profesní stránce ten dětský divák, ty kluci a holčičky dostávali to nejkvalitnější, co může vůbec být, protože ten rozvoj té dětské duše a ta investice, co se věnuje do těch dětí, je strašně důležitá.

Vladimír KROC, moderátor:
Povězte nám ještě, čím je pro vás rozhlas, ptám se proto, že jste hrál ve více než čtyř stech inscenacích?

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Vy to víte velice pěkně, to mě těší. Já mám rádio velice rád a považuji rozhlasové herectví za jedno vůbec z nejnáročnějších. Do toho hlasu musíte vložit absolutně vše, že se usmíváte, že máme bolesti a tak dále, a tak dále. A měl jsem tu čest, opravdu s veškerou pokorou to říkám, třeba být u toho, když se přebírala inscenace Františka /nesrozumitelné/ z Národního divadla a pan režisér Hroll, tedy ve studiu číslo 6 ji uváděl do rozhlasového života a kde jsem stál vedle pana Štěpánka, vedle pana Karena, vedle pana Smolíka, vedle pana Pivce, já jsem měl tu čest hrát pobočníka maršála pana Štěpánka. A viděl jsem, jak tito mistři jeviště, ale i rozhlasové práce umí s tím mikrofonem pracovat. Tam byla situace, že jednou tam při vysílání, při natáčení spadla židle panu Pivcovi. On ji vzal v potaz a tu akci s tou židlí vzal vlastně jaksi do herecké tvorby před tím mikrofonem. Čili to byly neuvěřitelný zážitky a ohromná zkušenost a s velkou pokorou jsem se takto jaksi k tomu rozhlasovému herectví jaksi dostával. A rozhlasovému herectví jsem se vlastně vyučil, když jsem byl na vojně v Českých Budějovicích, a kde jsem dva roky takřka denně chodil do rádia a točil jsem tam všemožné věci a byla to pro mě neuvěřitelná zkušenost.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Pane Přeučile, vás by se daly poslouchat hodiny a hodiny.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Tak to mě těší.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
My už bohužel musíme končit, je za pět minut konec. Takže se loučíme s Janem Přeučilem. Přejeme hezké i když pracovní léto.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Shakespearovské léto, ano.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Shakespearovské léto. Dnes byl v pořadu Dva na jednoho herec a pedagog Jan Přeučil.

Vladimír KROC, moderátor:
Dobrý poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc. Na shledanou.

Naděžda HÁVOVÁ, moderátorka:
Na shledanou.

Jan PŘEUČIL, herec, pedagog:
Mějte se moc pěkně a přeji krásné hezké léto.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.