Romství je barva a barva jsou emoce. Designérka romského původu upozorňuje svým uměním na problém nadužívání plastů

„Studovat jsem začala ve 24 letech. Získala jsem čtyřleté stipendium na americkou University of Oregon, obor antropologie. Po roce ale přišla obrovská krize a já se postupně začala vracet k tomu, co jsem ráda dělala jako dítě. Ráda jsem malovala, ráda jsem tvořila, modelovala z hlíny. Možná i proto jsem vystudovala designovou střední školu,“ říká výtvarnice Nicol Tambinger.

Proto, aby zjistila, co ve svém životě doopravdy chce, musela procestovat kromě Ameriky i část Mexika.

„Před stáží v Americe jsem se půl roku ve Španělsku věnovala keramice. Chodila jsem po škole pracovat s hlínou do tzv. craft centra. A právě tady jsem začala vyrábět první prstýnky, nejprve z mědi, potom ze stříbra.“

„Když jsem se dostala do bodu, kdy jsem nevěděla, jestli chci s antropologií dál pokračovat, odjela jsem na půl roku do Mexika. Po návratu bylo jasné, že se chci dostat na uměleckou školu. A tehdy jsem začala pracovat s kovem.“

Plast: Neuvědomujeme si, s jakou zátěží žijeme

K plastu se dostala úplnou náhodou. Fascinovala ji zejména tvárnost a barevnost plastového materiálu.

„S plastem mě seznámil můj bývalý přítel, který je také umělec. Vyrábí věci ze dřeva a z plastového odpadu. Říkával mi, že nejvíc se toho najde na nevyčištěných turistických plážích. Procházeli jsme se spolu proto po pobřeží a nacházeli různé kousky a já s nimi tvořila. Plast je barevný a různorodý. Ze začátku šlo hlavně o zkoumání materiálu, až v průběhu práce jsem postupně zjistila, s jak velkým problémem tu žijeme. Mě to tedy do určité míry jasné bylo, ale až v momentě, kdy jsem začala plast zkoumat, jsem si to uvědomila víc.“

Časem se rozhodla svým uměním upozorňovat na ekologickou zátěž plastového odpadu.

„Čím déle jsem s plastem pracovala, tím mi bylo jasnější, kolik ho spotřebujeme. Svou prací na to proto upozorňuji. Pracuji především konceptuálně, plast je mým kreativním jazykem.“

Náušnice od Nicole Taubinger|foto: FCB profil Nicole Taubinger

Romství je barva. Hledání identity je složité

Nicol si po matce nese romské kořeny. Podle jejích slov je romství barva a barva znamená emoce.

„Vzpomínám si, jak se moje maminka výrazně barevně oblékala. Barevnost platila i na její emocionální projev. Proto emoce jsou pro mne barva.“

I když pochází z německého Mnichova, dnes působí v Praze a v Brně, kde žije její romská rodina. Umělkyně a šperkařka Nikol Tambinger říká, že identita a hledání sebe sama pro ni bylo zpočátku složité. Umění a také zjištění, že část její rodiny si prošla během druhé světově války koncentračním táborem v Letech u Písku a v Osvětimi, ji pomohlo uvědomit si minulost své rodiny.

„Maminka se mnou mluvila česky a německy. Tatínek také, ale ten hodně pracoval. Víkendy jako letec trávil „ve vzduchu“. Když mi bylo pět let, rodiče se rozvedli a maminka začala žít s německým partnerem. Ona na mne mluvila česky, ale já už nechtěla moc odpovídat, protože ten rozvod byl pro mě těžký. Stěhování, život s novým mužem, … Přestala jsem odpovídat, ale k češtině jsem se po pár letech opět vrátila.“

Nicole dále vzpomíná na babičku z matčiny strany:

„Babička za námi jezdila a vyprávěla mi o svém dětství, o kočování. Měla jsem pocit, že žili úplně jinak, takovým idylickým způsobem. Hrozně mě to fascinovalo a měla jsem pocit, že moje babička z České republiky je hodně exotická a úplně jiná než německé babičky.“

„Uměla krásně vyprávět. Číst se naučila až později, když byla starší. Já jsem měla vždycky pocit, že moje rodina, to teplo, žije v Brně a ne v Německu.“

Natáčení s přeživšími holokaustu

Osudové setkání s Paulem Polanskym a Marcusem Papem jí pomohlo blíž poznat její romské kořeny.

„Při cestě z Německa do Brna jsem přenocovala u tety Bártové v Praze. Její manžel natočil film o Letech. Ten večer jsme se tam zároveň sešli s Paulem Polanskym a Markusem Papem. Bavili se spolu o filmu a výzkumu, který dělali. Hledali romské občany, kteří přežili holokaust, protože s nimi chtěli natáčet rozhovory. Jen jim chyběl tlumočník. A tak požádali mě.“

Překvapením pro ni bylo, že přeživší koncentračního tábora v Letech u Písku vyprávěli i o její rodině, kterou v táboře poznali.

„Seznámila jsem se s lidmi, kteří znali moji rodinu a začali vyprávět o tom, co zažili. To pro mne bylo šokující.“

„Měli jsme seznam s adresami a podle něj jsme hledali romské občany na různých místech po České republice, na vesnicích i ve větších městech. Přes den jsem obcházela úřady, školy, a večer jsem chodila do hospod a hledala jsem jména ze seznamu. Někdy nám to trvalo déle. Pro pamětníky to také nebylo jednoduché, často nám nevěřili, nechtěli mluvit, plakali, … Našli jsme jich hodně, zhruba 30 až 50.“

Ze získaných výpovědí nakonec vznikly dvě knihy.

„Na rozhovory byla moje čeština dostačující. Když jsme byli hotovi s českou verzí, překládala jsem rozhovory do angličtiny, a tak vznikly knihy Tábor smrti: Lety od Paula Polanskyho a Nikdo vám nebude věřit od Markuse Papeho.“