Retuš fotek byla dřív normální. V roce 1948 dokonce Masarykovi domalovali brýle, říká archivář ČRo a spolutvůrce knihy Rozhlasto

Kde vznikl nápad postavit objemnou knihu o historii rozhlasu čistě na fotografiích?

Nápad vznikl v archivu ČRo. U zrodu nápadu jsem ale nebyl. Jde za mými kolegy – vedoucím archivních a programových fondů Dušanem Radovanovičem, Miloslavem Novákem, kurátorem naší fotosbírky, a bývalou vedoucí archivu Evou Ješutovou. Ti se rozhodli po době, kdy před 20 lety vznikla velká objemná faktografická kniha o historii rozhlasu, vytvořit ke sto letům rozhlasu obrazovou knihu, což je trošku netypické, ale myslím velmi trefné a inspirativní.

Čtěte také

Na počátku byla… fotografie. Mimořádná podcastová série RozhlaSTO přibližuje historii rozhlasu prostřednictvím archivních materiálů

Kniha zároveň ke čtenáři promlouvá a hraje.

Pokud máte chytrý telefon, můžete si skrze QR kódy u některých fotek poslechnout autentické zvuky anebo si poslechnout podcastovou sérii.

Asi je zbytečné připomínat, že se to samozřejmě váže ke 100 letům existence rozhlasového vysílání v českých zemích. Jak těžké bylo z dochovaného množství fotografií některé vybrat?

Bylo to těžké. Fotosbírku tady skutečně máme zhruba 100 let. Problém byl, že se jí za tu dobu nikdo moc nevěnoval. Je to možná logické, protože jsme rozhlas, takže se primární pozornost věnovala zvukovým nahrávkám.

Ale právě kolega Miloslav Novák zhruba před pěti lety začal tuto fotosbírku třídit, katalogizovat a digitalizovat. Bylo to velmi náročné, protože velká část sbírky není vůbec zpracovaná, a my jsme si skutečně několik měsíců jenom dělali předvýběr. Fotografií v knize je zhruba 270, ale my jsme vybírali, troufnu si tvrdit, z několika tisíců fotek.

Čtěte také

iROZHLAS

100 let rozhlasu: vzdor okupacím a dlouhá cesta od Masaryka k podcastům

Jsou fotografie nějak speciálně upravované?

Snažili jsme být co nejvíce autentičtí směrem k tomu, jak ty fotky byly vytvářeny v době svého vzniku. Zároveň ale fotografie prošly předtiskovou přípravou tak, aby dobře vypadaly. Některé negativy byly třeba i rozbité, musely se tedy výrazně retušovat, aby tam poškození nebylo zřetelné.

Ona je ale autenticita a autenticita. V počátku rozhlasového vysílání bylo běžné, že se fotografie retušovaly. Není z našeho pohledu původní fotografie autentičtější?

To je metodologický spor. Občas skutečně nemůžeme vědět, co vedlo autory k tomu, aby fotografii vylepšili. To, co zmiňujete, se týká fotek T. G. Masaryka u radiopřijímače z roku 1922, kde můžeme vidět, že v té době byla retuš něco naprosto normálního a naopak součástí fotografie. V knize ukazujeme tři různé verze fotky. U té z roku 1948 dokonce někdo Masarykovi domaloval brýle. Naším cílem tedy není najít nejstarší prapůvodní originál, protože záměr autorů byl různý.

Čtěte také

Kbelský mikrofon? Pořád funguje. Stačilo jen dosypat uhlíková zrnka, usmívá se kurátor výstavy ke 100 letům rozhlasu

Vy odsuď poputujete do rozhlasové sprchy, kde budete poslouchat staré nahrávky...

Ano, je to v Národním technickém muzeu, kde aktuálně probíhá výstava ke 100 letům existence rozhlasového vysílání v Česku. Hodně fotografií z naší knihy je vidět právě i na výstavě.

Dominantou výstavy jsou ale technické přístroje – přijímače, vysílače, záznamová zařízení. Výstava je ale také hodně o poslouchání, k čemuž slouží sedm audio sprch. Návštěvník si vybere jeden žánr a poslechne si minutovou ukázku, která dokumentuje tvorbu rozhlasu v oné době.

Kniha je plná úžasných fotografií. Snad každá skrývá nějaký příběh...

Zmínil bych třeba fotografii dirigenta Symfonického orchestru Československého rozhlasu Karla Münchingera. Fotografie z Obecního domu je krásná, ale bylo strašně složité zjistit, kdo na ní vlastně je. A proto bylo tolik těžké při tvorbě rozhodnout, že zrovna tato fotka tam bude, a jiná ne.

Kolega obrazový redaktor vždycky koukal na vizualitu. Já jakožto historik jsem zase dbal na to, aby nám obsahově něco neuteklo. Věděl jsem, že chci, abychom tam zaznamenali Pražské jaro, které v 50. letech rozhlas vysílal a bylo to něco dost důležitého. A on mi přinesl tuto fotku. Neznali jsme ale ani rok, ani lidi. Nakonec jsme to riskli. Říkali jsme si, že by bylo velmi málo pravděpodobné, že by se to vůbec netýkalo rozhlasu. No, a pak kolegyně po několikatýdenním pátrání zjistila, kdo na fotografii je, a povedlo se ji zařadit.

Je nějaký objev, na který byl při práci na knize Tomáš Dufka hrdý? Jak vypadá běžná práce v archivu ČRo? Poslechněte si celý rozhovor.