Rekonstrukce města Le Havre z něj po válce udělala království pokrokové architektury

Francouzské město Le Havre po druhé světové válce téměř zmizelo z mapy, vydržela jen katedrála a pár budov. Rekonstrukce města na sebe nenechala dlouho čekat...

Přístavní město Le Havre je na první pohled o dost jiné než romantická francouzská města. Tohle, které najdeme v ústí řeky Seiny, má za sebou ale významnou historii, jak mi říká průvodkyně Anne-Sophie Bertrandová.

Všechny prvky v modelovém bytě jsou původní. Lidé je našli ve sklepech, do kterých je během let odkládali

Město Le Havre za války téměř lehlo popelem. Prakticky od nádražní haly, kam jste přijela vlakem, bylo vidět až k moři. Bombardování na konci války zasáhlo přes osmdesát tisíc lidí a přes dvanáct tisíc domů zcela zničilo. Proto se velmi rychle muselo vybudovat zcela nové město.“

Auguste Perret se na základě rychlého rozhodnutí ministerstva pro rekonstrukci stal hlavním architektem renovace města. V té době mu bylo sedmdesát let a patřil k mezinárodně uznávaným architektům.“

Hlavním artiklem výstavby nového Le Havru se stal železobeton. Z těchto materiálů se stavělo za války a mohly tak jednoduše sloužit i výstavbě ubytování.

Na rekonstrukci ale Auguste Perret nemohl pracovat sám. Šlo o tak velkou zakázku, že si vybudoval tým spolupracovníků. Všichni znali jeho plán rekonstrukce, estetiku, jeho vize i způsob práce.“

Plán znovuzrození Le Havru podle Augusta Perreta vznikal dle původního urbanistického rozmístění. Pokud někde dřív byla třeba pošta nebo obchody, Perret se tohle všechno snažil respektovat. I radnice stojí na prakticky původním místě.

Železobetonový pokrok

Obytné domy se začaly stavět v roce 1947 a první obyvatelé se mohli nastěhovat o tři roky později. Když se podíváte na Perretovy budovy, jsou skutečně na tu dobu velmi inovativní a pokrokové. Mluvíme o stavební industrializaci za použití železobetonu. Díky Perretově přístupu se po válce rozšířil nejen ve Francii, ale po celém světě.“

Vybavení domácností v Perretových bytových komplexech bylo na svou dobu velmi pokrokové. Design dodnes neztratil nic ze své aktraktivity

Anne-Sophie mi na mapě ukazuje první čtyři komplexy, které se staly prototypem pro celou čtvrť v Le Havru. Základem budov, které měly od tří do deseti pater, byly železobetonové nosné sloupy. Ty od sebe musely být vzdálené přesně 6,24 metrů.

Jen se podívejte kolem sebe, všude je ten rozměr vidět. A právě díky němu se mohla standardizovat celá výstavba. Objednala se stejná okna, stejné dveře, stejné obložení. Tím vším se při stavbě vlastně šetřilo.“

Šetrné a pevné. Budovy překvapí množstvím oken, jednoduchými dekoracemi i barvami. Anne-Sophie mě vede do jednoho z domů Augusta Perreta. Vcházíme do bytu, který nás vrací o sedmdesát let zpátky.

Le Havre se na konci čtyřicátých let stal výkladem soudobé architektury. Kromě Perretových tu najdeme i Niemeyerovy nebo Nouvelovy stavby

Vybavení bytů bylo vytvořené podle plánu a na tu dobu velmi moderně. Rodina mohla takový tří až čtyř pokojový byt adaptovat podle potřeb. Obývací pokoj se mohl jednoduše uzavřít, zmenšit, zútulnit. Nebo sloužil i jako jídelna propojená s halou.“

Účelový luxus

Veškerý nábytek je původní, nejedná se o kopie. Když se přesuneme do kuchyně, všimněte si, jak je zařízená – toustovač, jogurtovač, lednice nebo tranzistor. To bylo na konci čtyřicátých let velmi pokrokové. Je to vlastně počátek konzumní společnosti.“

Čtěte také

V bytě je unikátní i systém vytápění. Ten funguje na principu turbín. Podlouhlá francouzská okna byla dvojitá, na tu dobu dost moderní. Architekt Perret myslel i na úložný prostor nebo odvětrávání v koupelně. „To byl přímo luxus,“ říká Anne-Sophie.

Město Le Havre se pyšní nejen unikátní čtvrtí obytných budov, ve stejném duchu totiž Auguste Perret nechal postavil i kostel Svatého Josefa. Jeho sto dvacet metrů vysoká věž je skutečným orientačním bodem a to nejen ze souše, ale hlavně pro námořníky.

autoři: Marie Sýkorová , | zdroj:
Spustit audio

Související