Psí hovínka v Paříži

Před odjezdem do Paříže jsme doma řešili zásadní otázku. Vezmeme s sebou psa? Je to dvouletý flat, jeden z těch živějších přátel člověka, který nejenže neposedí, ale ani nepostojí, protože pořád běhá.

Nakonec vše vyřešila vyšší moc - rodina musela zůstat doma i se psem, a tak má člověk víc času se v Paříži dívat, co by bylo kdyby.

Ve městě na Seinou smíte na procházku do parků toliko se psem na vodítku. Volné pobíhání je povoleno jen v lesících na kraji města, částečně na nábřeží Seiny a na Martových polích u Eiffelovy věže. Říkáte si - tam všude vede metro, tak vezmu psa a on se hezky vyběhá v Buloňském lesíku.

Ano, vezmete, ale jenom takového, který se vejde do tašky. Jinak do metra nesmějí. Soused mi říkal, že dozorčí ve stanici většinou přimhouří oči a dělají, že nevidí. Ale to může být z jeho strany taky jenom poťouchlost. A tahat se se 40kg psem v rozměrné cestovní tašce se nechce asi ani větším silákům.

A tak tady v parcích vidíte jenom psíky na vodítku, kterak odevzdaně jdou tam, kam jim jeho délka dovolí. I proto asi v pařížských ulicích neplatí to, co popisuje britský autor Clarke.

Kdyby žil v Praze, měl by možná látku k ještě rozsáhlejšímu dílu o „merde“. Až skončí sérii autogramiád své čtvrté knihy Merde impossible, máme jít se Stephenem Clarkem na pivo. Musím se ho zeptat, čím si to v Paříži vlastně tak často umazával polobotky, jak píše v knize Merde: Rok v Paříži, když nic takového na chodnících nevidím.

Doufám, že tím do něčeho nešlápnu.

Z Paříže Jan Pokorný, Český rozhlas