Psal jsem to, jako bych byl holka, to mě bavilo, vypráví o své nové knize Gazely spisovatel Hartl

Jste známý puntičkář. Ve které fázi je pro vás psaní nejtěžší?

Je to poslední fáze. Jsem velice zorganizovaný puntičkář, takže své povaze dávám jenom určitý prostor. Protože se znám, zakazuji si pokračovat v nějakém vylepšování psaní, protože bych knihu nedokončil. Ale v poslední fázi, když hledám nesrovnalosti a snažím se, aby každý tvar věty byl úplně přesný – protože každá informace může být řečena obratně, neobratně, a také může být řečená fantasticky –, se pořád snažím, aby každá věta byla jako prásknutím bičem. To se mi podaří jednou za sto vět.

Čtěte také

Chtěl jsem slézt z plakátů a neusilovat o to být slavný, přiznává Jan Svěrák. Kniha a film Světakrásy vznikly z přetlaku kreativity

Román má 440 stran, to není špatné…

Není to úplně špatná bilance, ale ambice jsou vysoké a ve fázi odhazování zátěže českého jazyka, aby informace švihla, je to bolestivé, protože se potýkám nejenom s tím, že jsem diletant, jazyk používám amatérsky odjakživa, ale i s tím, že je těžké vyjádřit se precizně. To uměl Milan Lasica, který řekl čtyři slova, a všichni se smáli. Ostatní potřebovali čtyři věty. Takže mám ambici, aby všechno bylo co nejtřpytivější. A v té poslední fázi je to kruté.

Jak vznikl nápad na Gazely?

Když jsem vymýšlel knihu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, věděl jsem, že budu psát o jejich spolužačkách, že budu psát o stejném úseku života v polovině mezi pubertou a důchodem, že mě zajímá, jak na problémy středního věku reagují holky, takže jsem na to byl připravený, jenom to ve mně 13 let zrálo, musel jsem dostat chuť to udělat. Ale věděl jsem, že mě láká koncept tématu, o tom, co prožíváme ve středním věku, že mě láká ponořit se do těch holek…

A jak víte, jak to prožívají holky, když nejste holka?

Bylo to takové putování krajinou, kterou znám jen tak trochu, je to troufalé, ale byl jsem hrozně zvědavý. A ta zvědavost mě přiměla k tomu, že jsem se začal vciťovat do žen, začal jsem si představovat, jak bych žila, kdybych byla žena. Přitahovalo mě to tak moc, že mi nevadilo, že na to nemám.

Obálka knihy Gazely|foto: Nakladatelství Bourdon, Knihy Dobrovský

Bavil jste se třeba s kamarádkami, které jsou sdílné?

Výhoda je, že žiji se svou ženou od jejích 15 let, jsme spolu 32 let, takže toho hodně vím o ženách mezi 15 a 47. Pak mám dceru, takže toho vím hodně o ženách mezi 0 a 6 lety. A potom mám důvěrný vztah se svou mámou, které je už ani nevím kolik. Takže informací mám dost…

Ženy v knize mají intenzivní život, ale říkala jsem si, kdyby můj život byl tak našťouchaný, tak nevím, zda bych to po týdnu nechtěla vzdát. Děje se jim tam toho hrozně moc…

Za prvé je to výjimečný týden, protože se tam sejdou okolnosti, které vyžadují hodně akce, ale hlavně je to dané mou povahou, zaplňuji prázdnotu, děsí mě bílá stěna, mám strach z nicoty. A zaplňuji to tak systematicky, až je přeplněno. Vždycky když mě napadne nějaká situace, tak mě řetězovitě napadají další a další situace, takže i moje žena, když to četla, tak říkala – uber, protože ty ženy budou mít hroznou depresi, že nestíhají žít tak, jak píšeš.

A co jste se dozvěděl zajímavého o nás ženách?

Čím víc jsem se do toho světa nořil, tím víc jsem pokornější a necítím se být odborníkem na ženy, protože ony jsou každá jiná. Když člověk mluví s jednou, myslí si, že tomu rozumí, když mluví s pěti, pochopí, že jsou každá trochu jiná. Ale musel jsem si zvykat, abych to nepsal jako chlap, ale abych se to snažila psát jako holka, protože to mě na tom bavilo, že si sám sebe představuji jako holku.

Co chystá Patrik Hartl do budoucna? A co ho na psaní nejvíce baví? Poslechněte si celý rozhovor.