Příběh paní Jaroslavy: Přijmutí vlastní identity není vždycky jednoduché

Paní Rumlová, měla jste v dětství problém se svojí identitou?

„Určitě ano. Já jsem vyčnívala jak mezi našimi lidmi, tak mezi ostatními. Celé dětství jsem se hledala. Ve škole jsem se nikdy nechlubila tím, že jsem světská. Navíc moji rodiče pak už žili běžný život a začali podnikat. Když se to někdo o mě dozvěděl, naskočily různé předsudky. Najednou jsem byla jako lidé, kteří neumí číst a psát, a to i přesto, že jsem se učila dobře a šla jsem na obchodní akademii. Rozhodla jsem se proto, že to nikde propagovat nebudu. Provázelo mě to celé dospívání.“

„Když jsem se vdala, žila jsem klasický život tak, jak jsem byla zvyklá od rodičů. Když se v manželství vystupňovaly problémy, rozhodla jsem se, že přeruším naše tradice, a i když u nás není moc zvykem se rozvádět, rozhodla jsem se odejít, se třemi dětmi, a postavit se na vlastní nohy.“

„Ze začátku to nebylo jednoduché, jak pro moji rodinu, tak pro mě samotnou. Hodně se to ve mě pralo, váhala jsem, jestli nevydržet a počkat, jestli se to nějak změní. Během rozvodu mě mile překvapilo, když jsem se začala scházet s bývalými spolužáky ze základní školy. Po dvaceti letech jsem najednou přirozeně cítila, že už nemusím nic tajit. Mohla jsem přiznat, že jsem světská a překvapily mě milé reakce. Spíš se lidé divili, že jsem to tenkrát neřekla. Jenže tenkrát to bylo období dospívání, puberty a děti jsou někdy zlé, posmívají se. A je jedno jaký má kdo původ. Děti si hledají svoji identitu a různě se škatulkují. Jak jen trochu vybočíte, nezapadáte, hned jste divní.“

Když člověk přestane potlačovat svoji identitu a sundá onu masku, je pak v životě šťastnější?

„Čím jsem starší, tím víc si vážím svých předků a kořenů, protože mi hodně předali. Čerpám z toho dodnes. S rozumem se na to dívám jinak. Naopak - na tom, že se odlišuji, můžu stavět.“

Paní Rumlová, vy jste se rozvedla a vychovávala jste sama tři děti. Řídila se výchova podle manžela, nebo výhradně podle vás?

„Na výchovu našich dětí má velký vliv celá naše rodina, tzn. i babičky a dědečkové. Já se děti snažím neovlivňovat. Nechávám jim prostor proto, aby se mohly samy rozhodnout. Ale ta „naše“ výchova je stejně znát. Třeba můj syn se chtěl učit na kadeřníka a byl z toho velký poprask. Nakonec dal na radu babičky a dědečka, šel se učit na automechanika, protože to se přece klukovi bude hodit víc. Jenže on tam vydržel rok, pak měl dva roky pauzu, udělal si dítě, takže jsem babička… Když jsem doprovázela k přijímačkám na kadeřnici dceru, zmínila jsem se, že mám doma kluka, kterého to hodně bavilo. Řekli mi, ať ho přivedeme s sebou. Jak nastoupil, stal se z něho jedničkář. Oni nás vždycky zdeformují a my se pak musíme narovnávat.“