Před 20 lety zasáhlo Arménii ničivé zemětřesení, vyrovnává se s tím dodnes

00491225.jpeg
00491225.jpeg
Přesně před dvaceti lety se v Arménii na pár desítek vteřin zatřásla zem. V tak krátkém okamžiku ale přišlo přes padesát tisíc lidí o život. Jak na katastrofální arménské zemětřesení vzpomínají lidé, kteří ho zažili?

Přesně před dvaceti lety se Arménie vzpamatovávala z děsivého zemětřesení. Na půl miliónu lidí přišlo během pár minut o bydlení, až padesát tisíc lidí zemřelo pod troskami budov. Tehdejší Sovětský svaz požádal vůbec poprvé v dějinách o pomoc ze zahraničí. Také v Československu se pořádaly sbírky na pomoc Arménii. Šlo o první náznak fungování občanské společnosti.

"Zemětřesení o síle osmi stupňů dvanáctibodové stupnice postihlo dnes dopoledne horské oblasti sovětské Arménie. Jeho epicentrum bylo..." Tuto zprávu odvysílal tehdejší Československý rozhlas jen pár hodit po zemětřesení. Nikdo ale neměl ještě tušení o rozsahu škod a zejména šíleném počtu obětí. Nikdo si neuměl představit, co děsivého se v těch desítkách vteřin v Arménii odehrálo.

Paní Flora Sakrksijan si vybavuje tyto okamžiky i po dvaceti letech velmi živě. "Byl to den jako každý jiný. Chtěla jsem jít s kamarádkou na trh, nakoupit nějaké dárky na Vánoce a oslavu Nového roku. Chvíli jsme se ale zdrželi doma a zemětřesení nás tak zastihlo v bytě. To nás zachránilo, tržnice se totiž zřítila celá," vzpomíná Arménka na dvacet let starou tragédii.

Během necelé minuty přišly statisíce lidí o střechu nad hlavou, některé vesnice byly zničené totálně, 50 tisíc lidí zemřelo. Obyvatelé Gjumri, tehdejšího Leninakanu, své místo nepoznávali. "Zmizel Avantgard centrum, Pedagogický institut byl v troskách, další fakulty už nestály, školy, úřady. Nemohla jsem tomu věřit, jakoby se zhroutil celý svět," vzpomíná Arménka a oči se jí zalévají slzami.

Nikdo nevěděl, kde začít se záchranářskými pracemi. "Popravdě řečeno ve městě byla šílená panika. Lidé z vedení města, politici, kteří měli udílet rozkazy, hledali své blízké, rodiny. Každý, kdo přežil, se snažil nějak pomoci," říká Flora.

Vesnice a města v okolí epicentra se pomalu vzpamatovávaly z šoku, do světa se dostávaly první kusé informace o tragédii. Československý rozhlas a jeho tehdejší zpravodaj v sovětském svazu Petr Voldán vysílal 8. prosince tuto zprávu: "... jsou ale i vesnice, které byly zničeny zemětřesením o síle osmi stupňů úplně. Tam jsou také nejvyšší ztráty na lidských životech. Počet obětí zatím..."

Rozsah zemětřesení byl tak katastrofální, že tehdejší moskevské vedení povolilo poprvé v dějinách Sovětského svazu záchranářům ze Západu, aby se podíleli na pomoci Arménii. "Z Německa byli dovezeni psi, kteří byli vycvičeni k hledání lidí v závalech a po čtyřech dnech od zemětřesení našli devítiměsíčního chlapečka. To, že přežil v troskách paneláku, byl skoro zázrak a dnes je zněj dvacetiletý student," nabízí Flora jeden z těch pozitivních momentů z dvacet let staré tragédie.

I když přijeli vyškolení a vybavení záchranáři ze zahraničí s několikadenním zpožděním, lidé jim ukazovali, kde pod sutinami leží ještě živí lidé, jak vzpomíná Flora. Na šťastný okamžik před dvaceti lety vzpomíná také jeden z československých záchranářů. Jeho výpověď zůstala dodnes v rozhlasovém archivu: "Radost jsem měl z toho, když se nám po deseti dnech, co k zemětřesení došlo, podařilo zachránit živou ženu. Byl jsem u toho."

Od zemětřesení v Arménii uplynulo dvacet let, ale dodnes byste našli ve městě Gjumri jasné stopy po zemětřesení - trosky budov, neodklizené haldy betonu. Proč? Po přírodní katastrofě totiž přišly pro Arménii další katastrofy, tentokrát politické - rozpad Sovětského svazu, válka o Náhorní Karabach. Na odklízení rozvalin není ani po dvaceti letech čas, vůle, energie a peníze. "Bohužel ano, žiji v centru města a z našeho domu se pořád musím dívat na ty ruiny. Už jde o zprivatizované pozemky, ale zatím se s nimi nic neděje. Každý den si tak vlastně musím připomínat dvacet let starou tragédii našeho města," dodala na závěr Flora Sarksijan.

Ve světě hrůzy, beznaděje a stesku

Postsovětská Arménie se s následky tragické přírodní katastrofy nevyrovnala dodnes. V okolí města Gjumri, tehdejšího Leninakanu, pořád najdete trosky polorozpadlých paneláků, haldy neodklizených ruin. A právě do těchto míst se teď vrátíme s lidmi, kteří před dvaceti lety dorazili do epicentra katastrofy jako dokumentaristé nebo novináři.

V Jerevanu přistál Jaroslav Skalický sedm dní po tragédii. Tehdy neměl ve výbavě žádný mobilní či satelitní telefon a dnes už běžnou novinářskou techniku. A tak bylo složité poslat do Prahy jakoukoliv aktuální zprávu. "Jak mi tady všichni říkali, že tam nebudu moct dělat nic, tak naopak jsem chtěl hned poslat nějakou zprávu, že jsme dorazili a že československá pomoc dorazila. I na letišti mi všichni vycházeli vstříc, hledali nějaký telefon a snažili se spojení s Prahou zprostředkovat, i když to po technické stránce bylo velmi obtížné," uvedl Jaroslav Skalický.

V rozhlasovém archivu jsem našel potvrzení jeho slov. Text vůbec první zprávy předal arménským radioamatérům, ti pomocí vysílačky poslali informaci kolegům na Ukrajinu, zachytil ji nějaký pán v Bratislavě a ten nakonec zavolal do Prahy do rozhlasového studia. A tady je výsledek: "Záchranu lidí komplikují velké závaly. V Leninakanu je déšť, sníh a chladno. 15. 12. Leninakan, Jaroslav Skalický. Konec textu."

Jaroslav Skalický se prodral až do Leninakanu společně s první skupinou československých záchranářů. Po dvaceti letech si vybavuje své tehdejší pocity takto: "První dojmy byly tristní, protože město bylo v rozvalinách. Všude se potulovali lidé, kteří hledali své příbuzné. Co si asi nadosmrti zapamatuji, byl fotbalový stadion, kde byly připraveny rakve. Byly tam desítky, možná stovky prázdných rakví připravených pro oběti. Takový nepříjemný zážitek."

A tady je záznam reportáže, kterou v totálně zničeném městě v polovině prosince 1988 natočil: "Chci muže nějak utěšit, ale slova zůstávají nějak v krku. Vím, že mu nepomohou a připadám si tu jako vetřelec ve světě hrůzy, beznaděje a stesku."

Jedním z dalších Čechů, kteří mezi prvními dorazili do míst postižených zemětřesením byl také dokumentarista Pavel Kolínský, kterého nejvíce zarazil chaos a slabá organizace záchranářských prací na místě. Brzy si ale pro to našel vlastní vysvětlení. "Po pár dnech šoku, než jsme se zorientovali, jsme si uvědomili, že je to naprosto logické, protože když sovětský svaz nefungoval 70 let, tak proč by měl fungovat jenom proto, že se zatřásla země," řekl Pavel Kolínský trochu cynicky.

Arménii ale propadl. Navštěvuje ji dodnes a doma pečuje o svůj archiv novinových výstřižků z té doby, který vytahuje ze skříně. Ukazuje ještě další trofej z té doby - diplom od tehdejšího sovětského velvyslance v Praze jako poděkování za pomoc arménskému lidu.

Tak i takové, možná i úsměvné, mohou být vzpomínky lidí, kteří před dvaceti lety pobývali v oblasti jednoho z nejničivějších zemětřesení 20. století.

Do Arménie mířila i první nestátní sbírka

Pomoc arménskému lidu přicházela doslova z celého světa, i z Československa. U nás tu hlavní sbírku zorganizoval tehdy student, dnes ředitel organizace Člověk v tísni Šimon Pánek.

Ten uvedl, že tehdejším organizátorům přišlo přirozené dát dohromady nestátní sbírku v komunistickém režimu, který chtěl mít všechno pod kontrolou. "Rok před tím jsme s partou kolegů v Arménii byli. A když jsme se dívali na tu pomoc z celého světa, a z Československy nic, tak nám přišlo samozřejmé vyrazit na sovětskou ambasádu," přiblížil tehdejší začátek sbírky Šimon Pánek. Tam byli ujištěni, že pokud se jim podaří sbírku shromáždit, tehdejší sovětská státní letecká společnost Aeroflot pomůže s dopravou. "Mít slovo sovětské ambasády byl dostatečně silný mandát na to vypravit se do televize a troufnout si něco takového organizovat," vzpomněl Šimon Pánek.

Značná část sbírky, která podle Šimona Pánka probíhala ve spolupráci s obchodním domem Kotva, který poskytl prostory, kde se sbírka shromažďovala, putovala několika letadly. Jednalo se o teplé šatstvo, spacáky, deky. "Byl prosinec, na Kavkaze byly v noci teploty pod nulou. Kromě toho, že přes 20 tisíc lidí zahynulo, tak několik set tisíc lidí zůstalo bez přístřeší, protože nekvalitně postavené komunistické budovy všechny spadly. Jediné, co zůstalo ve městech stát, tak byly budovy postavené před revolucí. Ty nestačily pojmout to množství lidí, takže řada lidí přežívala ve stanech," doplnil.

Jako dnešní šéf největší humanitární organizace se Šimon Pánek na základě vlastních zkušeností domnívá, že Češi jsou ze střední a východní Evropy národ, který nejrychleji reaguje na krize. V České republice se podle něho vybírá i poměrově daleko více peněz v době katastrof než na Slovensku, v Polsku a dalších středo a východoevropských zemích. "Češi mají v sobě schopnost se solidarizovat. Možná i proto, že tady už dvacet let existují organizace, které tu pomoc organizují, dodávají na místo, informují o tom a že jim víc a víc lidí důvěřuje," řekl Šimon Pánek a dodal , že Češi na druhou stranu nemají ten zvyk jako v jiných západoevropských zemích dávat pravidelně po malých částkách na řešení dlouhodobých rozvojových problémů.

Od nového roku se bude alkohol u řidičů zjišťovat pouze dechovou zkouškou. Někteří znalci ale přesnost dechových analyzérů zpochybňují, což je zásadní pro stanovení míry opilosti, a tím i pro stanovení trestu. Jaké jsou zjištěné rozdíly mezi alkoholem v dechu a v krvi? Jak pracují dechové analyzéry a co musí splňovat? A jak novinka zkomplikuje práci soudům? Nalaďte si ve čtvrtek 11. prosince Radiožurnál po 11. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.