Pražské jaro přineslo naději i Romům. Svaz Cikánů-Romů ale nepřežil normalizaci

Dnes bychom ji označili jako „nevládní organizaci“, ale v roce 1969, kdy byl založen Svaz Cikánů-Romů, se používal termín „národnostní organizace“. Podle etnologa Reného Lužici to byla nejsilnější romská instituce, kterou jsme na našem území měli. Měla tisíce členů a milionové zisky.

Fotbalové kluby i výrobní družstvo

„Existovala velmi zajímavá národnostní organizace, která v letech 1969–1973, kdy byla oficiálně zrušena, měla přes 15 tisíc členů, přes 500 místních organizací. Měla fotbalové kluby, folklorní soubory a vlastní výrobní družstvo Butiker, kde pracovalo přes 600 Romů. To všechno bylo zlikvidováno v roce 1973, popisuje etnolog Lužica.

„Souvisí to s politikou, která přišla po roce 1969 –konzervativní komunistické vedení v čele s Husákem, všechno zlikvidovalo,“ dodává.

Po roce 1973 neměli Romové více než 15 let organizaci, která by zastupovala jejich zájmy, a jediní, kdo na to upozorňovali, byli signatáři Charty 77. V dubnu 1986 se proto Tibor Baláž, Vladimír Oláh a Samuel Gergeľ obrátili na Ústřední výbor Komunistické strany Československa.

Slováky pozval do Prahy jeho tajemník Jindřich Poledník, což bylo neobvyklé, protože slovenské záležitosti se většinou řešily v Bratislavě. V Praze však zřejmě věděli, že sousedé problém nevyřeší, a tak se rozhodli řešit věc sami. O situaci tajně informoval šéf odborů a vysoký státní úředník Karel Hoffman.

Romská národnostní práva

„V podstatě se dohodli na jedné důležité věci, že už nebudou cikány, ale Romy, že každý problém, který se týká Romů, se bude řešit s nimi. Se zastoupením, které vlastně ještě neexistovalo. Protože Hoffman věděl, že by mohl narazit zejména na slovenské soudruhy v ústavně-právním výboru strany, všechny tyto věci se dělaly tajně a on pak v lednu 1989 vypracoval zprávu o stavu řešení, kde vlastně to, co se mělo stát po roce 1989, bylo to, že Romům byla uznána národnostní práva, což pak česká i slovenská vláda v roce 1991 uskutečnila,“ popisuje René Lužica.

Proč se Romové a disidenti obrátili na Prahu kvůli právům Romů má podle etnologa Reného Lužici historické důvody.

„Situace byla v Česku o něco lepší než na Slovensku, společnost nebyla tak konzervativní, ale to jsou historické kořeny, fašistický režim tu nebyl, ale na Slovensku to byla vládní politika,“ srovnává Lužica. „Romové, kteří šli po válce za prací do Čech, mohli jít do kina, do restaurace – to na Slovensku nebylo možné. Na Slovensku přežívala určitá forma apartheidu, která v Čechách nebyla tak silná,“ poukazuje etnolog.

Stálé zastoupení Romů?

V lednu 1989 na třetím, dosud neoficiálním setkání Karel Hoffmann shrnul návrhy týkající se zaměstnanosti, vzdělávání dětí, bydlení, zdravotní péče a obnovení svazové činnosti Romů.

Výsledkem mělo být stálé zastoupení Romů, které mělo být později řádně zvoleno. Koncem měsíce předložil předsednictvu ÚV KSČ zprávu o stavu řešení této otázky a bylo to poprvé a naposledy, kdy totalitní režim nepoužil pro Romy v oficiálním vládním dokumentu slovo „cikán“.

Podle etnologa se slovenští představitelé prakticky po celou dobu domnívali, že problémy slovenských Romů lze vyřešit jejich přestěhováním do Čech, kde jich žilo nepoměrně méně než na Slovensku. Řešení, které se nabízelo koncem 80. let, jim proto nebylo po chuti. Nakonec však přišla sametová revoluce, která celý proces zastavila, a z plánů, o nichž se léta diskutovalo, nic nebylo.