Pracují, pomáhají, chodí do školy. Jak si na život v Česku zvykají „naši“ Ukrajinci?
„Chceme pracovat, abychom mohly posílat nějaké peníze domů.“ Studentky práv Hana a Bohdana našly útočiště v tiskárně
Pár dní nato, co utekly před válkou na Ukrajině, našly dvě studentky práv práci v tiskárně v malé obci Svatava na Sokolovsku. Bohdana s Hanou mají výhodu, že se nemusejí starat o děti, na druhou stranu část vydělaných peněz chtějí posílat rodičům, kteří utekli na západ Ukrajiny a jsou bez práce a bez prostředků.
Průmyslový areál ve Svatavě vypadá na první pohled omšele a zanedbaně. Tiskárna stojí mezi cihlovými halami v zadní části a při pohledu zdálky bych si nevsadil, že uvnitř stojí moderní stroje a celý interiér připomíná solidní grafické studio i s výrobnou. Voní tu barvy a dřevo.
Čtěte také
„To je spíš vůně papíru,“ směje se šéf tiskárny Tomáš Trčka, dohola ostříhaný chlapík s výrazným dlouhým vousem. Z obchodního oddělení kráčí do provozu, kde u dlouhého stolu před hromadou papírů sedí dvě mladé ženy. „To jsou naše holky,“ říká vesele Tomášova manželka Lucie Trčková.
Pro rodinu i dobrovolníky
„Ja právník“, říká Hana a Bohdana doplňuje: „Advokát“. Studují právo v Charkově, a s češtinou teprve začínají. Po útěku se dostaly do Karlových Varů a v uprchlickém centru se přes dalšího člověka seznámily s manželi Trčkovými. V tiskárně začaly pracovat takřka hned.
„Děláme kde co, třídíme papír, připravujeme různé výřezy. Sice jsme to nikdy nedělaly, ale je to normální práce – děláme do šesti do půl třetí,“ popisuje mluvnější tmavovlasá Hana.
Tomáš Trčka je s posilou v tiskárně spokojený. „Holky jsou šikovné, a navíc tahle práce není nijak složitá. Domluva byla rychlá, anglicky nebo poločesko-ukrajinsky. Je to práce sezónní, takže si pravidelně najímáme brigádníky. Ale říkali jsme si, že i kdyby se nehodily úplně, tak jim nějakou práci vymyslíme, protože jsme jim chtěli pomoct.“
Tohle Bohdana s Hanou vědí, protože jejich známí shání práci několik týdnů a ne vždy úspěšně. „Chceme pracovat, abychom mohly posílat nějaké peníze domů. Sháníme prostředky i pro dobrovolníky. Jasně, nejsou to miliony, ale aspoň něco. Moc děkujeme Tomášovi a Lucii, že tu můžeme pracovat,“ vyjadřují vděčnost.
Tři ženy v domě
Trčkovi se rozhodli pomáhat se vším všudy, a tak obě studentky u nich doma i bydlí. Lucie jim připravila jeden pokoj i se sociálním zařízením. „Sdílíme kuchyni a koupelnu, ale všechno je v pohodě. Na všem jsme se domluvili. Občas nám holky uvaří nějaké ukrajinské jídlo, je to bez problémů,“ popisuje.
Tomáš manželku poslouchá a při zmínce, že koupelnu využívají místo jedné hned tři ženy, se zasměje: „Je to pravda, tři ženské a ještě kočka, ale dobrý, žiju.“ Navíc mají podle Lucie tolik práce a různých koníčků, že stejně nejsou příliš často doma. „Soužití není problém.“
Bohdana s Hanou v Charkově sice studovaly a ještě by měly pokračovat, nemají ovšem s sebou žádné dokumenty, kterými by to dokázaly. S pomocí Lucie a Tomáše se jim ale podařilo přihlásit na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, chodí do kurzů češtiny a od září by měly začít studovat v Praze. Když to všechno dobře dopadne.
Související
-
„Peníze by měly chodit do tří dnů.“ Jak žádat o příspěvek na ubytování pro uprchlíky?
Pokud jste u sebe nabídli ubytování ukrajinským uprchlíkům, můžete od pondělí žádat o solidární příspěvek. Stát bude vyplácet tři tisíce korun na jednu ubytovanou osobu.
-
Nebude to krátké ani jednoduché. Co všechno byste měli vědět, než ubytujete uprchlíky z Ukrajiny?
Uvažujete o tom, že byste ve volném pokoji nebo části domu ubytovali třeba matku s dítětem z Ukrajiny? Připravit byste se měli na celou řadu věcí.
-
Svědectví z Luhanské oblasti: „Před raketou neutečete. Sedíte a čekáte, až přijde řada na vás“
Ruské síly pokračují v útocích, teď se soustředí hlavně na ofenzivu na východě Ukrajiny. S lidmi, kterým se odtamtud podařilo uprchnout, natáčel zpravodaj Martin Dorazín.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.