Práce občanského sdružení Berkat

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Dobré odpoledne.

František LUTONSKÝ, moderátor:
Abychom vám představili úplně kompletně na úvod, tak máte čtyři děti, často jezdíte do Čečny. Jak si člověk může na takovou práci zvyknout?

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
To je takový postupný proces samozřejmě nikdy nekončící, ale zvyknete si, protože nemáte jinou možnost, když chcete pracovat v takové zemi, jako je Čečensko nebo Afghánistán. Musíte poznat, jak fungují vztahy, musíte poznat místní zvyklosti, musíte čelit strachu, ani ne tak z toho, že se stane něco vám, ale spíš strachu z toho, že nemůžete dělat to, co byste chtěli, a že vlastně ta vaše pomoc je neměřitelná.

František LUTONSKÝ, moderátor:
Od února letošního roku Berkat opět působí v Grozném. Skupina vašich grozněnských přítelkyň našla dům, spolu s vámi vytvořila základní program pro vícegenerační komunitu obyvatel města, které pomalu, hodně pomalu vstává na nohy. Tenhle projekt se jmenuje Centrum pro rodinu. K čemu je dobrý?

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Ten projekt je vlastně pokračováním toho, co jsme tam začali dělat už před těmi téměř čtyřmi lety a je dobrý hlavně k tomu, že se ti lidé sami učí dostávat se z té letargie, ve které se octli během té války, a že se učí pomáhat si sami sobě, i když je to dost dlouhodobý proces. A učí se, učí se taky tomu, na co my jsme už docela zvyklí, ale oni ještě tak docela ne, nějaké univerzální sounáležitosti mezi sebou.

František LUTONSKÝ, moderátor:
Tak vám tam teď zvoní telefon. Doufám, že vás to příliš neruší. Nevím, jestli ho nepotřebujete zvednout, abychom dokončili naše povídání.

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Tak už ...

František LUTONSKÝ, moderátor:
Už neruší. Zavolá později. Jak moc je vůbec náročné pomáhat v té zemi poničené válkou? Ptám se na to, jestli třeba místní pomáhají, jestli pomáhají úřady?

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Tak místní úřady samozřejmě se snaží pomáhat, ale je to dost obtížné, speciálně třeba v zemi, jako je Čečensko, protože tam ta společnost je dosti rozložená v tom smyslu takové té běžné infrastruktury, kterou my známe, a je tam velice vysoká korupce a každý se vlastně snaží urvat co nejvíc pro sebe. Takže tam právě schází taková ta citlivost sociální.

František LUTONSKÝ, moderátor:
Ještě závěrem, jaké další aktivity v Čečensku máte?

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Tak my se snažíme dál rozvádět ten původní princip přátelské pomoci českých lidí, českých rodin vůči konkrétním čečenským rodinám a snažíme se nastartovat malé rodinné podniky, my tomu říkáme přátelské investice. Takže sháníme, spojujeme vlastně soukromé sponzory, lidi v Česku, aby investovali do různých malých rodinných podniků. Máme, startujeme takový zemědělský projekt, teď jsme odstartovali první soukromé zakázkové krejčovství, salon a snažíme se v tomhletom postupovat dál a kombinovat vlastně takovou tu první pomoc základní s tou pomocí, které říkáme taková investiční pomoc, nastartovat takovou tu drobnou rodinnou ekonomiku.

František LUTONSKÝ, moderátor:
Jana Hradílková z občanského sdružení Berkat. I vám děkujeme za telefonát. Mějte se hezky. Na shledanou.

Jana HRADÍLKOVÁ, sociální podnikatelka, občanské sdružení Berkat:
Na shledanou.

redaktor:
Zavolejte, co vás zajímá 221552222.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Veselé stáří

XX moderátor:
Veselé stáří, tak nazvala Lucie Weissová dnešní seriál Vaše téma. Na řadě je už poslední, shrnující díl.

Lucie WEISSOVÁ:
Chtěli jsme se dnes dobrat tajemství veselého stáří. Hledali jsme mezi do vysokého věku aktivními lidmi, v domově důchodců, ptali jsme se geriatra a zjistili jsme toto. Jak dlouho budeme žít, je z větší části geneticky dáno a my s tím nemůžeme nic udělat. Můžeme ale ovlivnit kvalitu našeho stáří, a to tím, že neztrácíme zájem o život, že si stavíme před sebe cíle, že zůstáváme zvídaví. Na závěr si poslechněme, co o stáří řekl minulý týden v Radiožurnálu, přesně v den svých osmdesátých narozenin, spisovatel Arnošt Lustig.

Arnošt LUSTIG, spisovatel:
Jsou dva druhy stáří. Jeden je biologický a jeden je mentální. Ten biologickej neošidíte. Prostě ráno se probudíte a bolí vás za krkem, protože jste špatně ležel, jo. Pak je mentální, kdy když to přeženete, jak říkají lidi, že jste infantilní, to je můj případ, já se cítím opravdu dobře. Mentálně se cítím dobře, mám starosti spojené se stářím. Jdu si udělat do kuchyně kafe a když tam dojde, tak nevím, proč tam jsem, a odejdu. A když se vrátím, tak zjistím, že jsem si chtěl udělat kafe. Tak to je stáří. Ještě pak se to rozděluje na stáří, kterým trpíte, který je jako nemoc, a navštěvuju dost ústavů, abych viděl, že hodně lidí je nemocno stářím. A pak je stáří, který je bezstarostný, to je šťastný stáří. Takový stáří bych si přál, ale tu mě píchá, tady bodá, jo, takže jsem takovej pokornější.

Lucie WEISSOVÁ:
A pokud vám tohle jako závěrečná moudrost nestačilo, máme tu ještě radu od paní Bálkové z domova důchodců v Malešicích.

Paní BÁLKOVÁ, domov důchodců v Malešicích:
Každýmu bych doporučovala, až budou otevřeny dveře, aby se přišel podívat a aby už počítal od takových pětačtyřiceti let, že taky jednou bude starej, že mu to zdravíčko sloužit nebude, tak aby s tím počítal a už si někde hledal nějaký to svoje místečko.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.