Poprava Milady Horákové byla vzkazem lidu, že režim může všechno, říká historik

Milada Horáková při závěrečné řeči
Milada Horáková při závěrečné řeči

Vykonstruovaný politický proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými v roce 1950 se stal symbolem komunistické zlovůle. Věznění a popravy patřily k praktikám totalitního režimu, který se v únoru před sedmdesáti lety v Československu chopil moci. Komunistická strana si tak vyřizovala účty se svými skutečnými i domnělými odpůrci. Jen do konce roku 1953 nechala z politických důvodů popravit 178 lidí.

Proces s Miladou Horákovou byl první politický monstr proces v Československu. Komunistická justice připravila líčení do posledních detailů, včetně výpovědí obviněných.

Přes brutální zacházení a hlavně psychický nátlak si Milada Horáková zachovala svou čest. Jediná žena popravená z politických důvodů se stala symbolem odporu proti totalitě.

Komunisté hledali nepřátele i uvnitř strany

„Komunisté toho v únoru naslibovali moc,“ říká historik Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Když se pak kladla otázka, kdo může za to, že se leccos nesplnilo, režim přišel s tím, že šlo o dílo nepřátel režimu. V první fázi likvidovali osobnosti mimo aparát komunistické strany. Postupně ale začali nepřátele hledat i uvnitř.“

Inscenovaným procesem s bývalým vrcholovým představitelem KSČ Rudolfem Slánským v listopadu 1952 dosáhly represe vrcholu. Na šibenici skončilo jedenáct odsouzených. Slánského se nezastal ani jeho přítel Klement Gottwald. „Pak už to možná bylo ‚buď já, nebo on’,“ uvažuje historik Oldřich Tůma.

„Režim chtěl dokázat svou moc, a to i tím, že jednou z obětí byla žena. Milada Horáková byla vlastenka, navíc pronásledovaná za války. Mělo to šokovat domácí i zahraniční veřejnost a ukázat, že režim má vše pevně pod kontrolou.“

Nespravedlivě odsouzené soudy rehabilitovaly až po roce 1989.