Polské Chelmno patřilo mezi nacistické továrny na smrt. Zahynuly tu nejspíš i děti z Lidic a Ležáků
Polské město Chelmno nad Nerem je známé kvůli nacistickému vyhlazovacímu táboru, který sloužil pro likvidaci lidí především z ghetta v nedaleké Lodži. Smrt zde ale pravděpodobně našly i děti odvlečené z Protektorátu Čechy a Morava.
Chelmno nad Nerem je malé, tiché město nedaleko dálnice asi 180 kilometrů na západ od Varšavy. Lze si jen těžko představit, jaké hrůzy se tu děly po dobu druhé světové války. Právě tady nacisté pod vedením Herberta Langeho a později sadistického Hanse Bothmanna vymýšleli, jak co nejefektivněji zabít co největší počet lidí.
Smrt v autech
„Bylo tu dvacet příslušníků SS a 120 německých policistů. Všichni museli podepsat slib mlčenlivosti. Za svou práci pak dostávali zvláštní příplatky i příděly cigaret a alkoholu,“ vypráví průvodce Muzea Kulmhof Kamil Janickij a vysvětluje, jak celý systém fungoval.
Lidi z okolních ghett přiváželi do zámečku, který stál uprostřed tábora, a nechávali je přes noc v jeho sklepení. Ráno je nakládali do vozů a odváželi. Výfukové plyny z hermeticky uzavřených vozů udusily najednou až stovku lidí. Ty pak převezli do nedalekého Řuchovského lesa a vsypali do hromadných hrobů.
„Zabili kolem 250 tisíc lidí. Utéct a přežít se podařilo pouze sedmi. Byli to lidé, kteří tu pracovali, a tak měli čas vymyslet nějaký plán útěku. Všichni pak svědčili po válce v procesech s nacisty,“ dodává Kamil Janickij.
Zapomeňte
„Neustále jsme se ptali: Proč?“ vzpomíná žena, která jako jedna z mála přežila vyhlazení Lidic
Před 73 lety nacisté vymazali z mapy středočeskou obec Lidice. 340 lidí zahynulo – mezi nimi 88 dětí. Jedním ze 17 dětí, které vyhlazení Lidic přežily, byla i tehdy desetiletá Marie Šupíková. „Do té doby jsem válku vůbec nevnímala. Hrála jsem si, pásla husy, sbírala klásky, bruslila, sáňkovala – zkrátka jsem prožívala pravé dětství,“ vzpomíná v rozhovoru pro Radiožurnál.
Nacistům velmi záleželo na tom, aby se o dění v Chelmnu nikdo nedozvěděl. Ještě za války byl celý tábor včetně zámečku srovnán se zemí. Všichni členové komanda SS byli posláni na Balkán, kde jich polovina zahynula.
Svědectví ale zůstávalo v nedalekém Řuchovském lese, a tak nacisté začali stavět první pece a spalovat těla. Zbytky těchto krematorií stále stojí.
„Bylo tu pět primitivních krematorií – pětimetrové díry v zemi s rošty z kolejnic, obezděné betonem, aby udržely teplotu. Na zpevnění betonových stěn nacisté používali například kovové konstrukce z dětských kočárků, které předtím odebrali matkám. Nespálené části těl potom mleli a sypali po Řuchovském lese,“ popisuje průvodce Adam Dominiak.
Tady také s největší pravděpodobností v červenci 1942 skončily lidické a ležácké děti.
Oheň (bez)naděje
Československá obec legionářská pořádá každý rok vzpomínkovou cestu do Chelmnu pro žáky pardubických škol nazvanou Oheň (bez)naděje. Podle Františka Bobka přitom v Chelmnu dlouho o ležáckých dětech nebyla žádná zmínka.
„Když jsme sem jezdili dřív, byli tu napsané jen děti z Lidic. Až poté, co jsme sem začali jezdit s projektem Oheň (bez)naděje, polští kolegové desku vyměnili a jsou na ní už i děti z Ležáků,“ popisuje.
Zrestaurované sádrové sousoší lidických dětí odhalí v Hrabyni
Hrabyně na Opavsku dnes uctí památku 82 zavražděných lidických dětí. Přesně 74 let od vyhlazení středočeské obce nacisty odhalí v Památníku II. světové války zrestaurované sádrové sousoší.
Děti přivážejí do Chelmna zapálené lucerny a tentokrát k pomníku položily ještě symbolický pozdrav přímo z Ležáků – kámen z potoka, který obcí protéká. „Říkala jsem si, že děti si v tomhle potoce určitě hrávaly. Teď už nemůžou, tak jsme jim alespoň kousek Ležáků přivezli,“ vysvětluje učitelka Jiřina Pražanová, která doprovází děti ze Včelákova.
Polští průvodci s dětmi prošli celý památník, který je z větší části pod širým nebem, a nechali je nabrat prsť z pohřebiště, aby ji přivezly zpátky do Čech.
Nezapomínáme
Muzeum Kulmhof v Chelmnu nad Nerem navštíví ročně 30 tisíc lidí a každým rokem v něm přibývají nové expozice. „Připravujeme expozici, která se bude věnovat dětským obětem. Chceme vystavit hračky, které se tu našly. Tam by se návštěvníci měli dozvědět i o osudu dětí z Ležáků a Lidic a vůbec historii vypálených českých vesnic,“ přibližuje Kamil Janickij.
Lidické a ležácké děti tak budou mít důstojnou vzpomínku i v místech, kde s největší pravděpodobností jejich životy vyhasly. Konkrétní dokumenty o jejich konci totiž stále chybí.
