Po 9. dílu Četnických humoresek nám všichni spílali. Skutečný příběh byla ale ještě větší tragédie, odhaluje spoluautor seriálu

Česká televize teď reprízuje Četnické humoresky. Především devátý díl dochází k věcem, které diváci nechtěli vidět. Postřelí stopovacího psa, zastřelí četníka Toníčka...

...ale ve skutečnosti to bylo ještě smutnější.

Fakt? Jak to bylo ve skutečnosti?

Když jsem četl scénář 9. dílu, šly mi slzy do očí a volal jsem panu režisérovi: „To nám národ neodpustí.“ A on říkal: „Ne, to je potřeba, národ si popláče. Budou nám spílat, ale tomu se říká dramatický oblouk a to je potřeba.“ Proběhlo to, jak jsem předpokládal. Všichni nám spílali: „Jak je možné, že jste nechali Toníčka zemřít den před svatbou? Arga zranit?“

Když jsem četl scénář 9. dílu, šly mi slzy do očí a volal jsem panu režisérovi: To nám národ neodpustí!

Až po odvysílání jsem se dozvěděl, že příběh byl ještě smutnější. Alois Tauber byl mladý četník, bylo mu 26 let, měl slečnu, jmenovala se Mařenka Cheníčková. Počátkem léta 1931 Mařenka dostala angínu nebo zápal plic a zemřela. Četníkovi se zhroutil celý svět, smysl života a v tomto rozpoložení byl velen do zákroku, který probíhal velmi podobně, jak bylo ukázáno v Četnických humoreskách. Nepřežil ho ani četník, ani služební pejsek.

Strážmistr Alois Tauber byl pohřben do rodinné hrobky, kde je v jedné části Mařenka Cheníčková a v druhé on. Hrob se nachází ve Starém Plzenci, dodnes je zachovaný. Je to ještě větší tragédie, než jsme viděli v seriálu. Zpracoval jsem to do knihy Četnické pátrací stanice: Od Četnických humoresek ke skutečnosti, kde je příběh dopodrobna popsán.

Řevnivost mezi policií a četnictvem. Jak koexistovali dohromady?

Přestože byla minulým režimem prezentována zejména ta represivní role četnictva, tak četnictvo mělo hlavně svou přítomností předcházet a působit preventivně. Represe nastupovala až v druhé řadě v případě, že došlo k porušení zákona.

Veřejnost se domnívá, že páni detektivové, Pražské policejní ředitelství – to byla elita a četníci na venkově byli ti, kteří pili, stříleli do dělníků, bili lidi. Ale bylo to přesně naopak.

Čtěte také

Zjistila jsem, že mě strašně baví hrát policajtky, říká ke své roli v minisérii Pozadí událostí Martha Issová

Jedním z detektivů Pražského policejního ředitelství byl Zdeněk Bubník. Napsal knížku Detektiv vzpomíná. Tam popisuje, jak jako pražská policie žárlili na četnictvo – jak měli propracovaný systém výkonu služby, zejména pátrací službu, jak byli akceschopní po celém území státu, protože obvody státních policejních úřadů byly takové ostrůvky v četnickém moři.

Říká, že vrcholu to dosáhlo, kdy v roce 1928 řídili 40 pátracích stanic. To byly speciální jednotky, o kterých pojednává seriál Četnické humoresky. Měli ve velkém územním obvodu vyšetřovat ty nejzávažnější trestné činy. Takže to bylo naopak.

Je v Českých humoreskách nějaká nadsázka? Něco, co historii úplně neodpovídá?

Dopustili jsme se porušení několika ustanovení dobových předpisů. Například za kuchařku bylo možno zjednat osobu bezúhonnou, dobré pověsti, vyššího věku – 45 let a výš. Bylo to praktické opatření, aby kuchařky nesváděly mladé chlapce, kteří se nemohli ženit.

Potom ta služební instrukce – to byl soubor příkazů, zákazů, omezení. Četník během služby nemohl jít do hostince za účelem konzumace pití nebo jídla, nesměl udržovat důvěrné styky s osobami nedobré pověsti. Aby se šli bavit do veřejného domu, to bylo nemyslitelné.

Čtěte také

O detektivkách bych byla schopná napsat disertační práci, usmívá se herečka Milena Steinmasslová. Hraje v novém filmu Němá tajemství

Vedli jsme s panem režisérem velké diskuse. Říkal jsem: Nemůžou jen tak do hospody, aby si dali pivo a guláš... To bylo nepřijatelné. Samozřejmě jedna věc je striktní ustanovení služební instrukce, druhá věc byl praktický život. Vrchní strážmistr, to byla místní honorace, s panem starostou, řídicím učitelem, farářem. Ti se pravidelně scházeli v hostinci na partičku licitovaného mariáše.

I řadoví strážmistři požívali důvěry obyvatelstva. Řada občanů se na ně obracela se svými soukromými problémy, a přestože četníci měli zakázáno se k tomu vyjadřovat, vždy byli ochotní pomoci obyvatelům regionu, ve kterém sloužili.

Byla to tvrdá řehole. Během první republiky zemřelo během služby asi sto četníků, dalších možná osmdesát spáchalo sebevraždu. Nehraje v tom roli první světová válka, posttraumatický syndrom? Nebo byly sebevraždy z jiného důvodu?

Čtěte také

Jaroslav Plesl: Roztomilé postavičky? Skuteční kriminalisté bývali spíš přísní

Sebevražd bylo ještě víc, zhruba se to vyrovnalo. Sto padlých ve službě, sto spáchalo sebevraždu. Někdy to byla sebevražda z nešťastné lásky, někdy byl k četnictvu přijat člověk, který pro to neměl takové předpoklady a nebyl schopen akceptovat přísný vojenský ráz.

Četníci museli žít v četnických kasárnách. Četník se nemohl ženit, pokud nesplnil řadu stanovených podmínek – odsloužit čtyři roky po nástupu ke sboru, musel dostat povolení zemského velitele četnictva... Ne každý to dokázal akceptovat. Stejně tak mohli být v nehostinných částech republiky. Ať to bylo Slovensko, zejména Podkarpatská Rus. Někteří propadli pití alkoholu. Byly tam nehostinné a nevlídné podmínky. Služba tam byla velice tvrdá.

Kdy bylo zrušeno četnictvo? A kdo byl předobrazem detektivů ve Zločinech Velké Prahy? Poslechněte si celý rozhovor.