Petruška Šustrová

Třetí lednový týden roku 1989 zažilo komunistické Československo u příležitosti pietního aktu k výročí smrti Jana Palacha protirežimní demonstrace, které byly předvojem revolučních listopadových událostí. Podle Petrušky Šustrové se ohlas, který si Jan Palach přál svou smrtí vyvolat v roce 1969, podařilo spontánně vzbudit až o dvacet let později. Již dříve ale docházelo k menším demonstracím, které postupně sílily. K událostem z ledna 1989 došlo díky nové generaci, která nebyla znormalizovaná a neměla strach, že třeba vyletí z práce. Samozřejmě se nebouřili jen mladí lidé, ale tvořili nosnou vlnu.

Co dělala disidentka Petruška Šustrová na začátku roku 1989? "Já jsem moc demonstrovat nechodila, protože vždycky, když byla nějaká akce, tak u mě zazvonil můj estébák a oznámil mi, že soudruzi budou celý den stát naproti vchodu našeho domu, a když někam půjdu, tak mě seberou. Člověk samozřejmě počítá s tím, že ho na demonstraci můžou sebrat, ale nechat se odvézt rovnou od vlastního vchodu je docela neproduktivní."

"Proč jsme si po lednovém blýskání na lepší časy museli na pád komunismu počkat až do listopadu?" ptala se Petrušky Šustrové moderátorka Daniela Karafiátová. "Blýskání ještě neznamená bouřku, jak známo. Ale myslím, že aktivita té dosud mlčící části společnosti se v osmdesátém devátém začala více probouzet. Navíc v určitých kruzích bylo otázkou cti, jestli člověk podepsal Několik vět. Bylo jasné, že už se to chýlí ke konci. Doufám, že v průběhu letošního roku všechny ty události média připomenou. Po dvaceti letech je to už taková téměř nostalgická vzpomínka na probouzení svobodného projevu. Je hezké připomínat si takové příjemné věci."

Rozhovor se netýkal jen témat spojených s předrevolučními událostmi. Petruška Šustrová vzpomínala na své aktivity v polistopadové politice, kdy působila na Ministerstvu vnitra: "I když úřednická práce nebyla tím, po čem bych toužila, tak to bylo báječný, protože jsem se mohla snažit o to, co jsem si dvacet let přála. Snažili jsme se, aby to nebylo takové to orwellovské ministerstvo, aby se z toho stal normální úřad, který je sice trochu otravný a nudný, ale dělá věci, které se ve státní správě dělat musí."

"Samozřejmě to bylo amatérské působení. Nebyli jsme žádní úředníci a naše zkušenosti byly úplně jiného charakteru. Ale ukázalo se, že je potřeba mít i něco jiného - trochu odvahy a představu, k čemu by reforma měla směřovat. Když jsem to srovnávala s jinými zeměmi, tak jsem zjistila, že jsme sice neudělali všechno tak, jak jsme chtěli a měli, ale přece jen jsme tou reformou zasáhli nejdál ze všech postkomunistických zemí. Občas slyším kritiku, ale většinou jen od lidí, kteří sami nic neudělali. My jsme udělali alespoň to, na co jsme stačili," doplňuje Petruška Šustrová.