Ostrůvek Evropy v arabském moři. Španělská Melilla žije spokojeně za vysokým plotem, dál už je Maroko
Španělskou enklávu Melilla odděluje od území Maroka více než 11 kilometrů dlouhý a 6 metrů vysoký plot. 80 tisíc jejích obyvatel žije na území odpovídajícím rozloze malých českých městeček. Z centra Melilly jsou to k hranici s Marokem 3 kilometry. Vysoký plot ovšem není úplně neprostupnou bariérou a lidé uvnitř Melilly jeho blízkost vlastně ani příliš nevnímají.
Přesně deset minut trvá cesta autobusem číslo 2 z centra Melilly k hraničnímu přechodu Beni Ensar. Autobus se tu otáčí na ulici Avenida Europa, ale právě tady malý kousek Evropy končí.
Přes marocko-španělskou hranici projde každý den 30 tisíc lidí tam a zpět, někteří i několikrát denně. Ze skladů obchodníků v Melille válejí přes hraniční přechod balíky oblečení, vozí na skateboardech krabice kosmetiky, vybavení pro domácnost i drobné elektroniky.
Až padesátikolové balíky přenášejí muži i ženy na zádech. Několikasethlavý dav čeká na překročení hranice s nákupem ze Španělského území do Maroka i několik hodin.
Poklidný život za plotem
Poručík Carlos Bocanegra z Civilní gardy, která v Melille plní úlohu pohraniční stráže, mi ukazuje třířadový ochranný plot. Na španělské straně je 6 metrů vysoký. Po něm následuje nižší 4metrový a za ním už na marockém území ještě jeden zase vysoký 6 metrů.
Za ním už jsou vidět budovy města Beni Ensar. Tam už je Maroko. Od hranice se dá jít hezkou procházkou kolem pláže, centrum Melilly je na dohled.
V Parku Hernandez hned vedle hlavního náměstí Plaza de Espaňa si vpodvečer hrají děti. Školáci se trousí z vyučování domů. Obchody se chystají po siestě zase večer otevřít.
Anisa se v Melille narodila, Zacharias je z Malagy, ale do Melilly se přiženil. Oběma se život v Melille líbí. Je prý ke svým obyvatelům přívětivá. Je jako velká vesnice, která vypadá jako město.
Nevadí jim ani, že z města nemohou kdykoli odjet kam chtějí. Někdo si jezdí na pevninu do Španělska každý měsíc, někdo na to nemá. Zachariasovi vadí spíš dlouhé fronty aut na marocké hranici, ale chápe, že je nutné kontrolovat, kdo do Melilly vjíždí.
Všechno je blízko
Maria Jurado je rodilá Melillanka. Pracuje jako průvodkyně v aréně pro býčí zápasy, mimochodem jediné na severu Afriky. Už si prý zvykla na hluk vrtulníků, které přelétávají nad hraničním plotem a hlídají, jestli se někdo nechce z marockého území do Melilly dostat.
„Výhodou je, že život tady je pohodlný a klidný. Všechno tu máme blízko. Žije se tu dobře. Platy máme dobré, někdy i lepší než lidé na pevnině ve Španělsku,“ tvrdí Maria.
Večer ožívají bary a restaurace v centru a v přístavu. V jednom z bister pracuje José Luis. Do Mellily se přistěhoval před šesti lety z Cadizu na jihu Španělska.
„Sloužil jsem tu čtyři roky v armádě, pak jsem tady zůstal. Alespoň tu byla práce. Ve Španělsku kvůli krizi žádná nebyla,“ vysvětluje. „Ale řeknu vám, je to tady jako na ostrově. Jsme závislí na lodích a letadlech. Když pojedu lodí, bude mi to domů trvat minimálně osm hodin.“
Místní jsou spokojení, cizinci je úzko
Rodilým Melillanům se ve městě za vysokým plotem žije dobře. Na pevnině ve Španělsku by ale mohl José Luis vzít auto a po sto kilometrech dojet do neznámých míst. Radnice v Melille sice staví hřiště a podporuje sportovní aktivity, ale Josému chybí třeba velké kino nebo centrum pro trávení volného času.
Z Melilly má podobný pocit jako já, když jsem byl u mohutné železné bariéry na hranici, totiž že stojím na její nesprávné straně.