Svaté místo Gruzínců údajně ukrývá Kristovo roucho

Městečko Mccheta leží na soutoku řek Kura a Aragvi ve východní Gruzii. Kdysi tudy měla vést jedna z větví Hedvábné stezky. Obchod a projíždějící karavany přinášely prosperitu a metropole tak narostla až do velikosti 100 tisíc obyvatel. Tyhle časy jsou už dávno pryč, Mccheta je ale pořád domovem možná nejvýznamnější gruzínské památky.

U vstupu do historické části Mcchety vítá pravoslavný duchovní návštěvníky zvoncem. Městečko nedaleko gruzínského hlavního města Tbilisi bývalo taky hlavním městem, ale to už je 15 století nazpět. Dnes v tomto malebném starobylém městečku s dvoupatrovými domky žije jen 8 tisíc obyvatel. Všude kolem jsou krásně zelené hory, na vrcholku jedné je dobře vidět známý klášter Džvari.

Město Mccheta obklopují krásně zelené hory. Na vrcholku jedné je dobře vidět známý klášter Džvari

Dominantou Mcchety je katedrála Sveticchoveli, která je považovaná za jednu z nejvýznamnějších památek v Gruzii – možná za tu úplně nejvýznamnější. Velká kamenná katedrála s křížovým půdorysem, zejména tedy její věž, vyčuhuje zpoza kamenných hradeb. Ty postavil v 18. století král Erekle II., který je v katedrále, podobně jako další gruzínští králové, pohřbený.

Před hradební branou stojí asi tak necelý metr velká kovová zmenšenina katedrály. Její architekturu si tak můžou „osahat“ i nevidomí poutníci a turisté. Nad branou ze zdi vystupují dvě zvířecí hlavy. „Ty dvě buvolí hlavy, které vidíte, jsou symboly plodnosti ještě z doby, kdy tu žili pohané,“ říká průvodkyně cestovní kanceláře Čedok Renata.

Kristovo roucho a zázrak se sloupem

Samotná katedrála Sveticchoveli je stará tisíc let, místo má ale ještě starší historii. „Když ukřižovali Ježíše Krista, bylo tam několik gruzínských Židů, kteří koupili jeho roucho a přivezli ho sem,“ vysvětluje místní průvodkyně Kristina.

Pro Gruzínce je katedrála Sveticchoveli významným poutním místem, navštěvuje ji ale taky mnoho turistů

Jeden z nich, Elias z Mcchety, měl Ježíšovo roucho dát do rukou své sestry Sidonie. „Bylo pro ni velmi emocionální, když zjistila, jak s Ježíšem zacházeli. Stiskla roucho v rukou velmi silně a zemřela. Nedokázali pak roucho od těla oddělit a pohřbili ho tedy s ní. Na tom místě pak vyrostl cedr, který tady rozřezali na sloupy na vybudování první dřevěné kaple.“

To bylo ve 4. století a vznikl tak zřejmě vůbec první gruzínský kostel, vykládá Kristina. „Šest sloupů postavili lidé a sedmý se vztyčil bez lidského přičinění, byl to zázrak. To taky dalo katedrále jméno – Sveticchoveli znamená životadárný sloup,“ dodává.

Zahalit vlasy a převléknout kraťasy

Pro Gruzínce je katedrála významným poutním místem, navštěvuje ji ale taky mnoho turistů. Protože je neděle a právě probíhá bohoslužba, stojí před katedrálou dva pravoslavní mniši a dovnitř pouštějí jen pravoslavné křesťany. „Jen ty, kdo se účastní bohoslužby a dostanou svaté přijímání,“ zdůrazňuje mnich Tychon.

I po bohoslužbě v katedrále Sveticchoveli pokračují modlitby a zpěvy

Po bohoslužbě se už dovnitř smí, tedy pokud si ženy aspoň částečně zahalí vlasy a pokud muži nemají nátělníky nebo kraťasy. I nadále tu pokračují modlitby a zpěvy. Nad oltářem je obrovská freska Ježíše a po celém chrámu je samozřejmě rozmístěna spousta ikon.

Na pravé straně stojí jakási malbami zdobená věžička, kolem které jsou ve žlábku natrhané květy rudých růží. Je to hrob Sidonie, kde by mělo být uloženo i roucho Ježíše. Věřící sem přicházejí, modlí se, klekají si, přikládají na hrob čelo a líbají ho.

Hrob Sidonie je u paty ozdobený okvětními lístky růží a dalšími květinami

Svatý chleba pro děti

„Jezdí se sem modlit lidi z celé Gruzie,“ říká mi Giorgi. Holohlavý čtyřicátník diriguje neformálně oblečenou skupinku, která tu každou sobotu večer a neděli ráno doplňuje duchovní a zpívá písně o Ježíši.

„Většina z nás je z Mcchety, ale máme i členy, kteří žijí v Tbilisi nebo Rustavi a jezdí sem. Jsme přátelé, zpíváme spolu… Jsme rodina, dalo by se říct,“ vysvětluje.

Tak jako další sboristi drží Giorgi v ruce zdobenou houstičku v sáčku. Místní forma hostie, božího těla, to prý ale není. „To mám odsud, kněží to pečou při některých obřadech. Je to z minulosti, když nebylo dost jídla a církev dávala lidem chléb, řekněme svatý chléb. Beru ho dětem domů, mají ho rády,“ usmívá se Giorgi.

autoři: Dominik Tesár , and
Spustit audio

    Mohlo by vás zajímat