Osm květnových dnů. Historik Ullrich popisuje násilí, chaos i zoufalství v posledním týdnu říše

Finále nacistické třetí říše začali historici zkoumat hned po osvobození. Dnes již klasická práce Poslední dny Adolfa Hitlera z pera Hugha Redwalda Trevor-Ropera (1914–2003) vyšla anglicky i česky již v roce 1947.

Zatímco bezprostředně po válce se historici soustředili na nejvyšší nacistické pohlaváry a dění na frontách, současný německý historik Volker Ullrich (nar. 1943) ve své historické reportáži Osm květnových dnů dává velký prostor i zkušenosti běžných lidí, řadových vojáků i civilistů.

Sebevraždou Adolfa Hitlera v bunkru pod říšským kancléřstvím 30. dubna 1945 totiž nekončí, ale naopak začíná.

Chaos a rozpad front

Týden mezi Hitlerovou smrtí a bezpodmínečnou kapitulací, kdy stál v čele třetí říše velkoadmirál Karl Dönitz, se neslo ve znamení chaosu a zmatku způsobeného rozpadem front a snahou velké části německých vojáků složit zbraně do rukou západních Spojenců.

Moc třetí říše se scvrkla na úzký pruh území v Německu, na české země, Rakousko, Dánsko, Norsko, část Nizozemí a několik malých enkláv. Přestože nikdo už nemohl pochybovat o tom, že Německo válku prohrálo, dopustili se v té době nacisté mnoha masových vražd.

Čtěte také

Sovětský svaz nebyl svobodný, nemohl osvobodit, říká Hlaváček. Slačálek: Za nesvobodu si můžeme sami

Jejich oběťmi byli nejen povstalci, kteří bránili německým ozbrojeným silám v přesunech, ale zejména vězni koncentračních táborů, kteří byli před příchodem spojeneckých vojsk evakuováni a nuceni se během takzvaných pochodů smrti bezcílně přesouvat na velké vzdálenosti.

Jeden takový masakr, který se stal v městečku Gardelegen, popisuje i Volker Ullrich ve své knize:

„13. dubna sem dorazilo 1100 zajatců, kteří přežili pochod smrti ze dvou pobočných táborů Mittelbau-Dora. Zavřeli je do odlehlé polní stodoly; budovu následně podpálili. Kdo se pokusil plamenům uniknout, toho skosily kulomety. Hlavním viníkem masakru nebylo komando SS – někteří jeho muži už se vytratili –, nýbrž fanatický okresní vedoucí NSDAP Gerhard Thiele.“

Autor již nedodává, že zmíněný funkcionář NSDAP Gerhard Thiele nebyl za tento zločin nikdy potrestán, žil pod falešnou identitou ve Spolkové republice a zemřel v klidu až v roce 1994.

Násilí a sebevraždy

Násilností se dopouštěli i Spojenci. Zejména vojáci Rudé armády masově znásilňovali německé ženy, což bylo až donedávna v Německu tabuizované téma. Strach z Rusů vyvolával v propagandou zfanatizované německé společnosti až hysterické reakce, které vrcholily vlnou sebevražd. Jen v malém městě Demmin v Meklenbursku spáchalo podle Ullricha sebevraždu na 500 lidí.

Čtěte také

Sověti nás osvobodili, ale taky už budovali impérium. Dodnes to nejsme schopni rozlišit, upozorňuje historik Michal Stehlík

„Kdo mohl, vzal si jed, nebo si prohnal hlavou kulku. Ostatní si řezali žíly, nebo se věšeli. Většina se však utopila. Ženy si naplnily batohy kamením, dětem svázaly zápěstí a pevně připoutáni jeden ke druhému vstoupili do vody. Ještě týdny poté plavaly v Peeně a jejích přítocích nesčetné mrtvoly,“ popisuje.

Závěr své knihy věnuje Volker Ullrich vytěsňování nacistické minulosti, které mnozí Němci zahájili už na konci války.

„Co se týče nezměrného utrpení, jež národům v dobytých a obsazených oblastech způsobili, neprojevila většina Němců žádný zájem, natožpak soucit. Místo toho se s přímo zarputilou horlivostí vrhli do odstraňování trosek a opětovné výstavby,“ dodává.