Onkologie budí strach, ten chci odbourat. Pacienta mezi blízkými mívá většina lidí, říká výtvarnice Podzimková

Mluvili jsme o interaktivní výstavě Malý princ, která skončila v Brně a teď bude pokračovat mimo jiné i na Slovensko. Když jste se zmínila o té rozšířené realitě, můžete víc vysvětlit, jak to funguje?

Bohužel k tomu v ruce pořád potřebujete tu krabičku, které říkáme mobilní telefon, smartphone nebo jakkoli. Nicméně vy namíříte aplikaci na ten obrázek, fotku nebo vlastně cokoli jiného, ta aplikace vám přehraje video, které je přichycené, natrackované na tu ilustraci. Vy můžete blíž i dál a je to opravdu jako hýbající se obrázek v novinách Harryho Pottera.

Čtěte také

Antidepresiva mi zachránila život, přiznává režisér Ondřej Moravec. Depresi představuje ve virtuální realitě

Já vlastně takhle do těch ilustrací ukryju cokoliv – třeba kdyby to byla fotka z fotbalového zápasu a přehrála se mi gólová scéna. Dá se s tím pracovat v plno ohledech, i edukativně nebo v rámci medicíny. Takže je to takový zábavný nástroj, se kterým pracuji.

Proč jste pro Malého prince hledala inspiraci na Islandu?

Mně to k tomu nějak hrozně sedělo, náladou a atmosférou. Zároveň si ale myslím, že by ten příběh fungoval v podstatě kdekoli a v jakémkoli časovém zasazení. Je to tak ikonická věc, že jsou u ní důležité jiné věci než to, kde a kdy se to odehrává.

Nepůsobí na vás ten příběh vlastně až depresivně smutně?

Nějakým způsobem trochu jo, ale já si myslím, že hrozně záleží na tom, kdy to člověk čte. Podle životního období v tom čtete vždy ty věci, které máte navázané na to období, ve kterém jste – a když to čtete později nebo dřív, tak tam najdete něco jiného.

Čtěte také

Malý princ oslovil i Vladimíra Morávka. „Příběh je to nejcennější, co můžete dát člověku,“ říká režisér

Takže si myslím, že když jste v depresivním životním stádiu, tak tam možná ty depresivní věci vidíte. Když ne, tak ne.

Plešouni

Na to jsem se ještě chtěl zeptat. Jak jste daleko se seriálem Plešouni pro onkologicky nemocné děti?

Zrovna včera mi od ilustrátora – protože nezvládám a nemůžu zvládat ohledně toho seriálu všechno – přistála banda plešounů, které jsme vytvořili, banda kámošů z onkologického oddělení, kteří spolu poprvé stojí na tom papíře dohromady. A já jsem říkala: ježiš, to je skvělá partička. Vypadají trochu jako mimozemšťani, jak nemají vlasy, ale myslím si, že to bude krásně fungovat.

Nicméně pracujeme na tom. V podstatě až teď jsme se pustili do prvního, pilotního dílu našeho seriálu pro onkologicky nemocné děti, ale i pro veřejnost. Je to v podstatě téma, které se týká hodně lidí, aniž bychom o tom rádi mluvili a věděli. Já se ale vždy, když o tom projektu mluvím, do publika zeptám, kdo má kolem sebe někoho v blízkosti, kdo si třeba léčbou prochází či prošel a přihlásí se většinou třeba 90 % lidí, což je hodně.

Čtěte také

Den dětské onkologie. „Úspěšnost léčby je 85 procent, snad se posuneme ještě dál,“ doufá lékařka

Ty lidi o té zkušenosti moc neví, neví, jak ten proces léčby funguje. Je to prostě velký strašák, o kterém se bojíme mluvit, ale myslím si, že by se o tom tématu mělo vědět víc.

Máte pocit, že byste k té práci přistupovala jinak, kdybyste sama neměla podobnou zkušenost?

Samozřejmě. Já k tomu mám takový osobní vztah, že na základě něj jsem se do toho pustila a mám z toho ještě asi o to větší respekt. Nicméně tím spíš vím, že to je potřeba.

Na dětské onkologii je to o takových dílčích stresech, takovém strachu ani ne úplně z té velké nemoci, ale spíš z dílčích procesů, jako třeba: jdu tam na vyšetření, nevím, co to je, je to děsivý, dělá to zvuky. Nevím, jestli to bude bolet.

My vlastně skrze ten seriál a skrze tu animace dokážeme tomu dítěti tyto věci krásně vysvětlit, takovou hravou formou, přes metafory. Náš cíl je toho strachu trochu odbourat, protože ho tam je až moc.

Kdy Plešouny uvidíme?

Já bych to také ráda viděla. Bohužel na to nemám odpověď, ale myslím si, že snad brzy.