Přesně před 30 lety šli Poláci hlasovat v polosvobodných volbách. Země se ocitla na prahu změn

Vlastenecké písně se na předvolebních shromážděních zpívaly často. Očekávání od voleb byla veliká, ačkoli ještě nebyly zcela svobodné.

„Komunistická strana absolutně nesouhlasila s úplně demokratickými volbami. Předpokládalo se, že Polská sjednocená dělnická strana a její spojenci musejí mít zaručenou většinu v budoucím parlamentu,“ vysvětluje historik z varšavské Katolické univerzity Antoni Dudek.

Přelomové volby

„Nejdřív se myslelo, že v Sejmu, tedy v poslanecké sněmovně, bude mít vládní garnitura většinu a v nově vzniklé horní komoře, tedy v Senátu, bude mít převahu opozice. V každém případě ale měl být nejdůležitějším elementem systému prezident, který mohl kdykoli Sejm i Senát rozpustit,“ říká historik.

Rádio Solidarita poprvé zaznělo z éteru před 35 lety

Slavná rozhlasová stanice začala konspirativně vysílat v dubnu 1982 a pro celou generaci Poláků se stala symbolem odporu proti komunistickému režimu.

Proto se při jednání u kulatého stolu dohodlo, že provládní strany mají garantovaných 65 % mandátů v Sejmu a svobodně se bude volit jen do zbytku sněmovny a do Senátu. To zajišťovalo celkovou početní převahu vládnoucích sil.

Bývalý člen Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany Stanislaw Ciosek přiznává, že vítězství měli polští komunisté díky pouze částečné svobodě hlasování předem zajištěné. Očekávali, že opozice získá všechny mandáty, které bude moci obsadit. A to se také stalo. Opozici připadlo 161 poslaneckých křesel a 99 ze 100 míst v Senátu. Volební účast byla 62 %.

Faktické vítězství opozice

Úspěch opozice čekala, protože měla kontakt s voliči a ti jí vyjadřovali podporu. Disident Bogdan Lis, který se po polosvobodných volbách stal senátorem za opoziční hnutí Solidarita, sice podle svých slov předpokládal vítězství opozice, ale ne až tak jasné. Nikdo nevěděl, kolik strachu zůstalo v lidech od zrušení výjimečného stavu v roce 1983.

„Získali jsme víc, než jsme čekali. Byly svobodné volby do Senátu. To bylo měřítko veškeré popularity. Ty volby sice nebyly ještě úplně svobodné, ale vlastně byly,“ zhodnotil červnové volby šéfredaktor tehdy teprve několik měsíců vycházejícího deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, který se po volbách stal poslancem Sejmu.

Hořké vítězství

Logo|foto:Český rozhlas

Pro soudruhy z Polské sjednocené dělnické strany měla porážka ve volbách hodně hořkou příchuť. Podle Andrzeje Gduly, který v roce 1989 pracoval v oddělení vnitra a spravedlnosti Ústředního výboru strany, byla největším překvapením úplná prohra ve volbách do Senátu.

Většinu mandátů k rozhodování v polském parlamentu si ale vládnoucí moc uchovala. 19. července tedy mohla přes odpor opozice s převahou jednoho jediného hlasu zvolit dosavadního předsedu Státní rady Polské lidové republiky Wojciecha Jaruzelského prvním polským prezidentem.

Na prahu změn

Už v inauguračním projevu generál Jaruzelski mluvil o velkých výzvách, které před Polskem stály. O přestavbě ekonomiky a utvoření nového demokratického pořádku. Chtěl, aby se to dělo ve shodě všech politických sil.

Čtěte takéWałęsa: Byl jsem v pozici nečestného stratéga. Jenže také moji protihráči nebyli čestní. Dodnes se stydím

Ty demokratické ale věděly, že ještě nemají zdaleka vyhráno. Bylo potřeba zformovat novou vládu, která by byla zárukou neměnnosti nastoupeného kurzu.

Tehdy novopečený senátor za Solidaritu Bogdan Lis vzpomíná, že armáda, policie a tajné služby byly stále v rukách komunistů. Demokratizační proces tak mohli kdykoli zastavit silou. To se ale naštěstí nestalo.

V září 1989 vznikla první nekomunistická vláda Tadeusze Mazowieckého. Přečtěte si o ní v dalším dílu seriálu.