Novela vyšší ochranu dětí nezajistí, ale vyšle signál, že fyzické tresty nejsou normální, říká vládní zmocněnkyně

Současný občanský zákoník stanovuje, že rodiče mohou výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Nestačí to? Proč prosazujete zpřísnění této formulace?

Nestačí to. Dnes a denně vidíme případy běžného užívání fyzických trestů nebo výrazných forem ponižování, zastrašování dětí, které rodiče sami vnímají jako přiměřené, normální, jako něco, co patří do výchovy.

Čtěte také

iROZHLAS

Vláda projedná zákaz fyzických trestů dětí. ‚Musíme vyslat signál, že je to nepřijatelné,‘ říká Laurenčíková

Při nové definici jsme se inspirovali legislativou těch zemí, které k tomuto kroku přistoupily již mnoho let před námi a které signalizují, že takto jasně vymezená hranice v legislativě spolu s preventivními programy, podporou rodičů ve složitých situacích a rozvojem rodičovských dovedností přispěly výrazně k tomu, že kleslo násilí nejen v rodinách, ale třeba i násilí mezi vrstevníky v třídních kolektivech, a tudíž že tento směr startuje pozitivní trendy, které potřebujeme prosadit i tady v České republice, abychom dětem zajistili vyšší míru ochrany a bezpečné dětství.

Má ale třeba určitou bezradnost rodičů ve výchově dětí řešit změna zákona? Není to otázka spíše osvěty, protože vážné týrání, těžké fyzické tresty zákon už zakazuje.

Stoprocentně souhlasím s tím, že samotná legislativní definice nemá šanci sama o sobě zajistit vyšší míru ochrany dětí. Je ale velmi důležité, abychom někde pevně řekli, že žádné formy fyzického trestání, ani ponižujících forem zacházení s dětmi naše společnost netoleruje a dále je nechce považovat za normu.

Spousta dětí dlouho neví, že se děje něco nenormálního. Myslí si, že si trest zaslouží...

Tento vzkaz je důležité vyslat nejenom dospělým, ale i k dětem samotným, protože pokud analyzujeme příběhy dětí, které vyrůstaly v násilí, častokrát slyšíme i od nich samotných argument, že dlouho nevěděly, že se děje něco nenormálního, že si dlouho myslely, že si to zaslouží, že to je v naší společnosti běžné, a tudíž třeba o tom nikomu neřekly a nevyhledaly pomoc.

Nebude to všespásné, je potřeba zapracovat i na podpoře rodin v zátěžových situacích, aby se nahromaděný stres nepodepisoval na těch nejslabších. Často to totiž není o snaze dětem ublížit, ale o nastřádané frustrace, starosti a napětí. Těmto rodinám je potřeba včas zajistit podporu a pomoc skrze podporu v bydlení, skrze sociální a zdravotní služby, ale třeba i včas dostupnou rodinnou terapii, mediaci při těžkých rodičovských konfliktech nebo pomoc lidem, kteří jsou původci násilí.

Čtěte také

Většina českých rodičů považuje fyzické tresty za normální. Zvýší se ochrana dětí?

Přidat musíme ale nejenom v podpoře, ale i v prevenci, to znamená ve vzdělávání dětí o tom, jaká mají práva, co je násilí, jak se mu bránit a kde hledat pomoc. Tady budou hrát roli školy, školské instituce a ti, kdo pracují s dětmi v rámci neformálního volnočasového vzdělávání.

Co všechno rodiče nově nebudou smět?

Já si vždycky představuji za normu to, co jsme už jako normu vybojovali pro nás dospělé, tedy třeba to, že není tolerováno, aby nás šéf bil, když přijdeme pozdě do práce. Rodič má povinnost dítěti vytvořit takové podmínky, aby mohlo vyrůstat v bezpečí v někoho, kdo je psychicky odolný, stabilní, kdo je fyzicky zdravý, kdo je připravený na to fungovat dobře ve vztazích.

Děti, které zažívají násilí, nemohou vyrůst v kompetentní, silné a zdravé dospělé

A to všechno je v kontradikci s fyzickým trestáním nebo ponižujícím zacházením. Máme spoustu dat například z lékařské fakulty Univerzity Karlovy o tom, že děti, které zažívají fyzické tresty nebo nějaké jiné formy ponižujícího, nedůstojného zacházení, nevyrůstají v kompetentní, silné a zdravé dospělé.

Vytváření bezpečného prostoru je ale samozřejmě také i o nastavování bezpečných srozumitelných hranic, o pravidlech, které si s dětmi nastavíme tak, aby jim děti rozuměly a chápaly jejich smysl. Když například dítěti vysvětlím, že nastavené své tři povinnosti nesplní, bude to mít důsledek třeba v podobě omezeného času stráveného na počítači, tak je to naprosto jiný model zacházení s dítětem, než když na to dítě křičím sprosté nadávky.

Nemůže ale na druhé straně formulace vést k tomu, že nebude možné omezit dítě vůbec, aniž by to nebylo považováno za ponižující opatření, jak to rámci oficiálního připomínkového řízení popsala Notářská komora?

Čtěte také

Domácí násilí je v Česku hrubě podceňované. Nemlčte o něm, nejste v tom sami, vyzývá Radek Banga

Zamýšlíme se nad všemi argumenty a ve všech fázích přípravy novelizace občanského zákoníku se o samotné definici vedlo spoustu debat s právníky, s legislativci jak z ministerstva spravedlnosti, taky z kanceláře veřejného ochránce práv. Samo o sobě to ale určitě nemůže znamenat absolutní rozklad toho mít možnost dávat dětem srozumitelná bezpečná pravidla nebo limitovat jejich rizikové chování.

Kdo to v praxi rozhodne?

Nejde o novelu trestního zákoníku, nejsme v trestněprávní rovině, jsme v rovině občanského zákoníku, který udává jistý hodnotový směr, jak se má naše společnost organizovat, jak má přemýšlet právě třeba o roli rodičů. Opravdu proto nehrozí riziko, že by vzrostly žaloby na to, jak rodiče zacházejí se svými dětmi.

Novelou by přestal platit onen zvláštní rámec přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu, jejichž výklad je čistě subjektivní

Toho se opravdu neobávám a neobávají se toho ani experti z právní obce, kteří se podíleli na přípravě novelizace občanského zákoníku. Pakliže ale své dítě týrám nebo krutě trestám, musím počítat s tím, že může tuto situaci řešit policie, může být potrestána a může skončit ve vězení.

Novela nemá návaznost na trestní zákoník. Má tedy ale smysl, když tam nejsou žádné sankce?

Má to obrovský smysl právě v tom, že vůči dětem a vůči dospělým vysíláme jednoznačný signál a zprávu, že fyzické trestání dětí ani jiné formy ponižování dětí v naší společnosti nepovažujeme nadále za normální, že už nebude platit onen zvláštní rámec přiměřenosti či nepřiměřenosti, jejichž výklad je čistě subjektivní. Pokud totiž dítě samo vyrůstalo v rodině, kde bylo běžné fyzicky trestat za cokoliv, můžu potom samo v dospělosti považovat i vysokou míru násilí za něco běžného, normálního a přiměřeného.

Kde berete jistotu, že rodiče se podle toho budou budou chovat?

Nemáme žádnou absolutní jistotu a mít ji ani nemůžeme. V tuto chvíli se díváme do zemí, které už k podobným krokům přistoupily, tam jsme se inspirovaly. A je jasné, že samotná změna legislativy konkrétní větší změnu nezařídí, ale je to jeden z důležitých kamínků na cestě k bezpečnému dětství.

Nemůže se ustanovení stát jedním z nástrojů boje rodičů v případě rozchodu a sporů o dítě. A nemůže se stát, že starší děti budou později kvůli výchovným metodám žalovat své rodiče? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.