Když protagonisté položili na stůl fotografii a řekli „To je on, ona,“ zděsil jsem se, vypráví režisér dokumentu Z lásky nenávist

Mluvil jste s Jakubem, Angelikou, Martinou a Radkou. Bylo těžké najít někoho, kdo bude vyprávět o tom, jak člověk, který ho měl milovat, ho týral?

Chtěl bych říct, že násilí není jen fyzické, ale i psychické, psychologické. Nejedná se pouze o projevy fyzického násilí.

Na výzvu Kateřiny Kovářové, které je spoluautorkou a spoluscenáristkou tohoto konceptu, se v České televizi přihlásilo přes 100 různých lidí, kteří byli ochotní o tom hovořit. Nečekali jsme, že se ozve tolik lidí. Ukazuje to mimochodem, jak velkým problém to v naší společnosti je.

Když někdo musí čelit posttraumatické stresové poruše, pomůže mu někdo z vašich garantů – například Centrum Locika nebo Fond ohrožených dětí?

Zcela jistě. Locika je organizace, kterou vede paní ředitelka Petra Wünschová, a ti jsou přímo zaměřeni právě na oběti násilí na dětech, ale pracují i s agresory. To je důležité říct – pokud člověk netrpí psychopacií, dá se tohle šílené jednání odnaučit.

I když k sousednímu bytu jen přijdete, zazvoníte a utečete, alespoň na chvíli tím poskytnete oběti čas, aby se mohla nadechnout.

Pochopil jsem, že spousta těch lidí, což je asi větší část agresorů, jsou lidé, kteří nevykazují známky psychopacie. V ten moment jde o to, že se násilí dopouštějí, protože mohou. Jdou po tom, na koho si mohou troufnout. V tom je mimochodem naděje – my jim v tom můžeme zabránit. Když se přestaneme dívat stranou a když začneme nějakým způsobem jednat.

Jak řekla jedna z našich hrdinek v dokumentu – i kdyby to mělo být tak, že k sousednímu bytu přijdete, zazvoníte a utečete, alespoň na chviličku tím přerušíte tu šílenou náladu, šílený stav, a poskytnete oběti chviličku, aby se alespoň mohla nadechnout. Když už nic jiného.

Čtěte také

Domácí násilí je v Česku hrubě podceňované. Nemlčte o něm, nejste v tom sami, vyzývá Radek Banga

Jedna z vašich protagonistek musela mít jako dívka modřiny. Minimálně na tělesné výchově to přece muselo být vidět. V těch bytech se křičí, rozbíjí nábytek... Proč jsme tak nevšímaví?

To je otázka, kterou jsem si kladl celou dobu natáčení. Všichni jsme velmi pohodlní. Mimochodem, jedna z věcí, která spojuje všechny agresory, je ta, že úpěnlivě dbají o svůj dokonalý obraz ve společnosti. Svůj i rodinný. Máme tam lidi, kteří nepatřili k žádné vyloučené části společnosti – byli to učitelé, jeden policista. Všichni to byli v podstatě vzorní tatínkové a maminky. Stejně tak to bývají i prarodiče.

Hrajeme tady společenskou hru, kdy se ostýcháme do takových věcí zasáhnout. Lhostejnost je jedna z nejstrašlivějších nemocí téhle společnosti. Věřím tomu, že kdybychom přestali být všichni lhostejní, žilo by se nám mnohem lépe.

Co jste viděl, když protagonisté ukázali fotky svých agresorů?

Když protagonisté položili na stůl fotografii a řekli: „To je on, ona,“ zděsil jsem se. Protože jsem pochopil, že bych byl v úplně stejné situaci jako všichni ostatní. Na tom člověku bych to ani zbla nepoznal. Je to šílené, ale naporpvé bych asi uvěřil jeho verzi, protože to byli úplně normální lidé.

Viděl jsem sympatické tváře. Jediné, co prozrazovalo, že tam něco není v pořádku, bylo to, že děti byly buď zaražené, neusmívaly se nebo dokonce plakaly. Dospěláci byli sympatičtí, pohlední, úsměvaví lidé.

Myslíme si, že ten dokument může fungovat jako kuchařka, když to řeknu zvláštně. Při jednání a chování agresorů se totiž dají vysledovat body, kterou jsou si podobné. Dokument mimochodem není hrůzostrašný, nechtěli jsme, aby to bylo šokézní. Naším cílem je, aby se lidé podívali na ten dokument a pochopili, že existují styčné body, podle kterých se dá velmi jasně a přehledně vystopovat, že něco není v pořádku a je potřeba jednat.

Jak Libuše Šafránková reagovala na kostým čarodějnice Micimutr? A čím Víta Karase přitahuje zfilmování příběhu komiksového hrdiny Lipse Tulliana? Poslechněte si celý rozhovor.