Život s Bohem II. Jak se v Česku žije řeholníkům?
Život řeholních bratrů: Klášter, rozdílné hábity a u trapistů také samota a ticho
Augustinián Jakub (28), dominikán Kliment (40) a trapista Theofan (35) patří mezi 574 členů mužských řeholních řádů v Česku. K zasvěcení života Bohu je přivedly různé cesty a různě mu také slouží. Trapista Theofan žije v uzavřeném opatství a dodržuje samotu a ticho. Augustinián Jakub patří do komunity, která klade důraz na společný život bratří. A řád dominikána Klimenta zase vyzdvihuje hlásání Božího slova. „Jsme bratři kazatelé,“ usmívá seřeholník.
„Jsem nejmladší augustinián v Česku, je mi 28 let. Do řádu jsem vstoupil hned po maturitě, konkrétně po prázdninách, kdy mně bylo devatenáct,“ představuje se bratr Jakub, který nosí černý trojdílný hábit. „Také máme černou kapuci, ta je na rozdíl od jiných řádů delší, zakrývá celý trup.“
Jakub používá své civilní jméno. Na řeholní si nezvykl. „Moje jméno je Adeodatus, to je latinsky Bohem darovaný, ale já ho nepoužívám, víc je mi sympatický Jakub,“ říká v refektáři, tedy ve společné jídelně řeholníků augustiniánského kláštera v Praze 1. Ten leží jen kousek od Malostranského náměstí.
Ke klášteru přiléhá kostel svatého Tomáše a také pětihvězdičkový hotel Augustine, jehož prostory byly dřív součástí středověkého areálu. „Vlastně je to tady takový komplex. Teď před sebou vidíme nádvoří hotelu, který jsme založili,“ ukazuje bratr Jakub.
Sám se občas s hotelovými hosty potkává. Pokud mají zájem, provádí je přístupnými místy kláštera. Oblíbená zastávka je i v kostele na kůru, kde umí Jakub rozeznít historické varhany.
V ČR působí 574 řeholníků
- 107 salesiánů
- 93 premonstrátů
- 39 jezuitů
- 37 františkánů
- 31 dominikánů
- 30 kapucínů
- 23 trapistů
- 11 augustiniánů
- další žijí v celkem 32 mužských řeholních institutech
Zdroj: Katalog řeholních institutů v ČR, leden 2025
Od školky ministrantem
„Už jako malý jsem si hrál na kněze. Narodil jsem se v nemocnici v augustiniánské farnosti, byl jsem pokřtěný od augustiniánů, od pěti let jsem byl ministrantem,“ zmiňuje Jakub svou provázanost s Řádem svatého Augustina. Všímá si, jak tuhle komunitu víc proslavil loni zvolený papež Lev XIV., augustinián původem ze Spojených států.
„Okamžitě jsme si všimli změny pohledu lidí na náš řád. Vlastně jsme se proslavili, lidé si nás začali všímat a začali za námi chodit také pro pomoc a pro radu,“ popisuje v klášteře nedaleko metra Malostranská 28letý jáhen Jakub. Kázat, křtít, oddávat nebo pohřbívat může necelý půlrok.
„Samozřejmě člověk může být nervózní. Člověk se učí. Vysvěcen jsem byl teprve loni v prosinci. Jáhen je poslední stádium před tím, aby se člověk mohl stát knězem,“ vysvětluje bratr Jakub a doplňuje, co je pro augustiniány nejdůležitější: „Řád svatého Augustina má jako své charisma společný život. To je pro nás to nejdůležitější. Abychom žili jako bratři společně.“ V Česku je v řádu jedenáct mužů, čtyři v Brně a sedm v Praze.
Milovník humoru dominikán Kliment
Sedm žije v Praze i dominikánů, tedy řeholníků z České dominikánské provincie. Další působí v Olomouci nebo v Plzni, po republice jsou dominikánů tři desítky. Hábit nosí na rozdíl od augustiniánů bílý.
„Hlavní je tunika, tedy bílý plášť až po paty. Tady uprostřed se zapíná jako košile a mám tu dvě náprsní kapsy. Přes tuniku je přehozený pruh látky, takzvaný škapulíř. To je vlastně jediná požehnaná část našeho hábitu, je to takový duchovní štít,“ popisuje 40letý dominikánský bratr Kliment. Doplňuje, že když si řeholník nasadí na hlavu kapuci, je to vzkaz, že nechce být při modlení rušený.
Kliment žije v barokním klášteře v Dominikánské ulici na pražském Starém Městě. Z přijímací místnosti, takzvané fary, míří do přilehlého kostela svatého Jiljí. Cestou ambitem ukazuje okno, kde má malý pokoj. „Má asi čtyři krát čtyři metry. Vidíte ve druhém patře to druhé okno odprava? Tak tam bydlím,“ zmiňuje a reaguje na otázku, která se týká moderního výtahu.
Klášterní výtah uprostřed baroka
„Ano, máme tu v klášteře výtah. Je tu i takový malý hostel, tak aby se tam mohli hosté pohodlně dostávat s kočárkem nebo na invalidním vozíku. Nebo jenom tak, ze stáří a z únavy. Nebo z lenosti, prostě si poslouží výtahem,“ směje se hlasitě upovídaný Kliment, který během natáčení ukáže smysl pro humor hned několikrát.
Čtěte také
Rodák ze Slovácka v rámci povídání o výtahu vypráví, že on se snaží hýbat a v poslední době se mu podařilo hodně zhubnout.
Přidává historku o tom, jak miluje spánek a rád si dává v neděli po obědě „siestu“, často mu ji ale kazí návštěvníci kostela svatého Jiljí, kteří spustí nedopatřením alarm. Při prohlídce kostela dál vtipkuje. „Tady je taková vestavěná skříň, které říkáme hladomorna a tam zavíráme zlé bratry,“ hlasitě se rozesměje. Umí být ale i vážný.
„Jako dominikáni dáváme velký důraz na hlásání božího slova. Jsme bratři kazatelé,“ upřesňuje bratr Kliment, rodným jménem Tomáš Mikulka. Je knězem, křtí nebo připravuje snoubence na manželství.
Neustále tak mluví k lidem. Reaguje na otázku, jestli by mohl patřit k trapistům, kteří se snaží mluvit minimálně. „Ti by mě vystřelili na Měsíc. Moji spolubratři ví, že bych s nemluvením měl velký problém. Ale k trapistům obdiv mám a vím, že bych to nezvládl,“ usmívá se bratr Kliment.
Přísní trapisté, kteří téměř nemluví
Právě trapistou, tedy mnichem Řádu cisterciáků přísné observance, se stal bratr Theofan. Je mu 35 let a žije v Opatství Nový Dvůr na Toužimsku.
S bratry se snaží mluvit co nejméně, i proto má víc než dvacetičlenná komunita vlastní posunky, kterým se říká znamení. „Pro trapisty je určitě specifické ticho a samota, zároveň žijeme neustále spolu, což může působit trošku paradoxně,“ přibližuje Theofan. Vstup do přísného řádu znamená i vstávání ve tři hodiny ráno nebo minimální kontakt s okolím.
Životu trapistického mnicha Theofana se věnuje úterní díl seriálu Život s Bohem II. V dalších dílech řeholníci blíž přiblíží svou práci, volný čas nebo kontakt s rodinou.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
