Život s Bohem. Řídí auto, používají sociální sítě nebo si jdou zaběhat. Jak dnes žijí řeholnice?
Rodinou jsou si řeholnice navzájem. A matka představená? „Virginie je taková naše mamka,“ usmívá se sestra Josefka
Dva týdny v roce můžou Školské sestry svatého Františka strávit se svou rodinou. Dovolená je vyhrazena pro rodiče nebo sourozence. Po zbytek roku se řeholnice drží v komunitě, kde si jsou rodinou navzájem. Řeholních ženských komunit po Česku funguje 130. V čem se nejvíc liší? A proč sestry v Americe odložily hábity?
„Tady nám kvetou stromy, začínají kvést meruňky... To je naše místo, kam chodíme rády relaxovat,“ ukazuje sestra Josefka. Jsme v zahradě kláštera Školských sester v Praze 6. Je tu klid, sestry tu také mohou pěstovat například květiny do kaple nebo na výzdobu různých prostor v domě. Mají tu k dispozici altánek i ohniště.
„Je to místo, kde můžeme opékat, máme tady lavičky, nějakou chajdičku, kde je složené nářadí. Taková klasická zahrada,“ usmívá se Josefka.
„Naše mamka“
Místní představená je zde sestra Virginie, která je asi o generaci starší než Josefka. „Virginie je dobrá. Mám ji ráda, je to taková naše mamka. Stará se o všechny sestry jak duchovně, tak materiálně. Zajišťuje všechno, co je pro nás v domě potřeba,“ vypráví s úsměvem řeholnice.
Usmívá se taky sestra Virginie, která to poslouchá. „Pochvala je vždycky dobrá, ta motivuje! Ale je to někdy dost starostí,“ připouští a dodává, že v tomto domě je od roku 2006. Součástí řádu se však stala už v roce 1989.
„Ještě za totality jsme chodívaly občas na mítinky na Václavské náměstí. To bylo dobrodružné,“ vzpomíná se smíchem.
Čtěte také
Růžové ztišení
Řeholních ženských komunit po Česku funguje 130. V čem se nejvíc liší?
„Na první pohled si nás všichni pletou. Protože většinou jsme černobílé. Pletou si nás třeba se sestrami boromejkami, které mají podobné závoje, nebo s cyrilometodějkami. Lišíme se spiritualitou, způsobem života. Všechna ta společenství žijí podle evangelia, ale každé společenství má své specifikum.
V rohu zahrady se nacházejí lavičky, před kterými je pod stříškou obrázek Otce Pia. „Je to takový cíl vycházek našich sester,“ popisuje sestra Virginie. „Sednou si tam na lavičku, modlí se za přímluvu svatého Otce Pia. Krásně tam potom kvetou růže, tak je to takové příjemné místo,“ dodává sestra Josefka.
Na zahradě se taky nachází zahradnická kolečka. Josefka s úsměvem přitakává, že se zapojuje také do takové práce. „Mám to moc ráda. Můžu tady okopávat, sekat trávník, úplně cokoliv.“
Hábity a smysl života
Jaká jsou pravidla pro sundávání hábitu? „Když se jde sportovat, už je předem dovoleno, že nemusí mít sestra hábit,“ vysvětluje matka představená.
A Josefka k tomu dodává, že v Americe některé sestry už závoj vůbec nenosí: „Tam sestry hábity už mají odložené. Když v něm chodily, cítily se některé sestry hodně zvýhodňované od lidí kolem. Dávali jim třeba nějaká velká privilegia a jim to bylo nepříjemné. Proto se rozhodly, že hábit sundají a zařadí se mezi co nejběžnější populaci.“
Čtěte také
V Česku to ale podle sestry Virginie zatím na obzoru není. „Uvidíme, jak se ten čas bude v této otázce vinout,“ poznamenává.
Dalším trendem současnosti jsou moderní technologie, a především sociální sítě. I tam se totiž dá šířit víra. „Katecheze přes počítač nebo díky sítím má pro mladé lidi význam,“ souhlasí sestra Virginie. Ostatně sama už na sociálních sítích také figuruje, protože ji tam uživatelé označují.
Našly Josefka a Virginie v klášteře smysl života? „Zatím mi to smysl dává a jsem tady šťastná,“ usmívá se Josefka. „Neměnila bych, taky jsem tady šťastná. Myslím si, že to někdy je i vidět ven na postojích, na tváři a tak,“ souhlasí sestra Virginie.
Mohlo by vás zajímat
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
