Jsme Ježíškova vnoučata. Tváře Radiožurnálu opět rozdávají radost
Hlavní je zdraví, klid a pokoj. A přátelé, jako jste vy, ocenila 94letá paní Miroslava návštěvu moderátorky Zuzany Burešové
Zajít si na dort a na kávu do cukrárny. Takové vánoční přání měla 94letá paní Miroslava z Domova pro seniory v Unhošti u Prahy. Jakmile si to na webu Ježíškova vnoučata přečetla moderátorka Večerního Radiožurnálu Zuzana Burešová, neváhala a vyrazila do Unhoště.
Vyučila se modistkou, ale na svoje povolání už si vzpomíná jen matně. „Už ani nevím, kde bydlím,“ směje se 94letá Miroslava Čížková. V cukrárně jí Zuzana Burešová musí s výběrem zákusku trochu pomoct. Nakonec vítězí kokoska s čokoládou.
Znáte chlapy…
„Vdaná jsem nebyla, každej se na mě vybodnul. To víte, znáte chlapy – když chtěj s vámi chodit, tak pro jistou věc. A na to já nebyla, tak se na mě vykašlali,“ shrnuje žena, která neustále poukazuje na mezery ve své paměti.
„Co vám mám povědět – někdy jsem byla šťastná, někdy ne, někdy jsem byla urvaná… to ani jinak nejde. Co můžeme víc si přát? Hlavně zdraví, klid a pokoj, abychom měli přátele, jako jste vy dva,“ obrací se na moderátorku a reportéra Ľubomíra Smatanu.
Žádná nepříjemná stařenka
Podle pečovatelky z unhošťského domova pro seniory se paní Miroslava neprobudila v dobré náladě a varovala návštěvníky, že s ní výlet do cukrárny možná nebude jednoduchý. „Nakonec se, myslím si, obavy rozptýlily a bylo to opravdu parádní,“ hodnotí své dojmy Zuzana Burešová.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
