Pražské jaro vtáhlo do veřejného života i doposud pasivní lidi

„Atmosféra od jara roku 68 byla naprosto neuvěřitelná v tom, že vtahovala doposud pasivní skupiny lidí nebo jednotlivce do veřejné angažovanosti, ať už v rámci iniciativ, témat, diskuzí,“ říká historik Michal Stehlík z Národního muzea s tím, že lidem připadalo smysluplné zapojit se do takového procesu, protože tomu věřili.

Reformní proces usiloval o demokratizaci autoritativního režimu. Nezpochybňoval společenské principy socialismu ani vedoucí úlohu komunistické strany ani těsné vazby na Sovětský svaz. „Nikdo si nedovedl představit, že by se poměry změnily natolik, že by nás pustili ze své sféry zájmu,“ říká Zbyněk Hubáček, tehdy student ČVUT, která atmosféru Pražského jara pociťoval jako jakousi naději.

Co předcházelo událostem v srpnu 1968

• Upravit
• Smazat

Mladí lidé šíleli, když v roce 1965 mohl navštívit Československo americký básník Ginsberg a stal se králem majálesu. Znamenalo to, že komunistický režim ztrácí sílu a prosazují se v něm reformní komunisté, kteří se snaží o jeho demokratizaci, nikoliv však odstranění. Seriál Jaroslava Skalického je právě o událostech, které předcházely srpnu 1968.

Podle historika Michala Stehlíka bylo Pražské jaro výjimečné tím, jakou důvěru měli politici mez lidmi. „Je to poslední okamžik, kdy lidé v této zemi ještě věří politikům. Ani listopad 89 a následné události do společnosti nedostane tolik důvěry, kterou mělo reformní vedení komunistické strany,“ nastiňuje.

Smělé ideje Pražského jara skončily v srpnu 68 pod pásy okupačních tanků. „Tehdy jsme si všichni mysleli, že něco uhrajeme, ale nakonec se realizovaly dvě věci – federace, a podařilo se prosadit dvoudenní víkend,“ řekl Čestmír Císař.