Nevidí, ale žije, jako kdyby viděl. Seznamte se s hendikepovaným koučem Markem Moflárem

„Marek nemá hendikep, teda on vlastně neví, že ho má,“ říká Patrik Takáč a dobře ví, o čem mluví. Před pár lety vážil přes sto třicet kilogramů, trápil se kvůli práci a přítelkyni, dokud si ho nevzal do parády Marek. „Ukázal mi cestu. Sice jsem si to musel odmakat sám, ale dostal mě z toho.“

My nepotřebujeme, aby nás někdo litoval. Proto jsem nikdy nechtěl být zaměstnaný. Chtěl jsem svůj byznys a mám ho.
Marek Moflár

Marek začal nevidícího Patrika trénovat, promluvil mu do duše a sehnal práci maséra v jedné velké firmě. Dneska má Patrik 80 kilogramů, baví ho život a raduje se. „Lidi potřebují, aby s nimi někdo mluvil, aby s nimi řešil jejich problémy. A když vidí, že jsem se z toho dokázal vyhrabat i já, tak věří tomu, že to jde,“ říká Marek Moflár.

Hlavně nás nelitujte

Marek vyrostl na sídlišti v severočeské Bílině a do Prahy přišel, až když nastoupil na speciální střední školu. Od dětství nevidí na jedno oko a na tom druhém má zachovalých jen deset procent zraku. Doma chodil do běžné základní školy, což považuje za zásadní jeho bratr Miroslav. „Dělal všechno, co jsme dělali my. Půjčil jsem mu kolo a jel za námi po hlase. Za barákem, kde nebyl provoz, jsem ho nechal řídit auto. To samé s motorkou. Brali jsme ho jako normálního.“ Miroslav přijel do Prahy pomoct Markovi se stěhováním masérského náčiní na běh pro Světlušku. „On mě tady v Praze i naviguje. Já se tu ztrácím a on ví, kam mám zatočit.“

Marek Moflár během trénování|foto: Ľubomír Smatana,Český rozhas

Masérské studio má Marek na pražském Náměstí míru ve speciální škole. Chodí k němu nejen nevidomí a slabozrací, ale i manažeři z velkých firem. „Oni si můžou dovolit chodit, kam chtějí. A skončili u mně. To je přece vizitka,“ říká Marek a chodbou kráčí ze studia do tělocvičny, kde povede kruhový trénink.

„Nejhorší je lítost. My nepotřebujeme, aby nás někdo litoval. Proto jsem nikdy nechtěl být zaměstnaný. Chtěl jsem svůj byznys a mám ho.“ Kontakty s manažery využívá, aby hledal práci ve firmách pro své nevidomé kolegy. „Chci, aby si vydělali solidní peníze, aby mohli žít na úrovni.“

A práce není jediná oblast, ve které svým známým a přátelům pomáhá. „Minule nás vzal Marek na diskotéku. Já tam nikdy nechodil. Nevidím, je tam hluk a ztrácím orientaci. A on v tomhle cirkusu najde holku a já to poznal, až když mě chytla za ruku, abych šel tancovat,“ směje se Patrik Takáč. Tohle je Markova oblíbená taškařice. Bere své nevidící přátele do podniku a seznamuje je s děvčaty. Jak se s nimi seznamuje sám Marek, je záhada. V každém případě je rozený vůdce smečky. „Musíš si věřit a nezabývat se tím, že nevidíš. Holkám je to taky jedno. Důležitý je, jaký si člověk, co máš v sobě.“

Gabriela Drastichová ze Světlušky: Pro zrakově postižené chceme to nejlepší

• Upravit
• Smazat

Nadační fond Českého rozhlasu představuje široký záběr činnosti, za 18 let si ale v rámci fondu odžila nejvíce především Světluška. Nyní je ale čas na revizi účelu projektu. Alespoň to říká ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová, která si ráda klade velké cíle.

Osobnost Světlušky

Marek k problémům a lidem přistupuje přímočaře. Možná to je základ jeho osobních úspěchů a úspěchů jako trenéra a mentálního kouče. Kvůli tomu si Marka vybral jako zásadního spolupracovníka Nadační fond Českého rozhlasu Světluška a jeho ředitelka Gabriela Drastichová. „On vede kluky k tomu, aby se chovali jako on. Osamostatni se, najdi si holku, začni pracovat. To, že na začátku bylo, zhubni, hýbej se, to je jiná věc. Ale přichází s tím změna životního stylu. To on umí geniálně, že mu z rukou vycházejí samostatní lidé. To je poslání Světlušky.“

Za důležité pro rozvoj osobnosti považuje Marek sport. Je výborný cyklista, v tandemu nasbíral zlaté z několika šampionátů, baví ho běhat a učí se pořádně plavat.

Za sebou má několik triatlonů, při kterých ho pravidelně vedl Tomáš Novotný. Jenže se těžce zranil na skútru při nehodě a jejich role se obrátily. Marek ho jezdí domů masírovat a přemýšlejí, kdy se spolu vrátí na trať. „Ještě to potrvá, ale pořídím si protézu jako Pistorius a ono to půjde,“ usmívá se Tomáš, který zatím chodí o berlích nebo jezdí na vozíku. Triatlon s Markem má ale pořád v hlavě. Z kuchyně pozoruje mládence něžně ironická manželka Jana. „To bude dvojka, jeden slepý, druhý chromý, to ještě na triatlonu neviděli.“ 

Přímo proti zdi

Marek trénoval přes zimu, dokonce i sám běhal v místech, která zná. „Běhám po cyklostezce na kraji, u trávy. Občas to nevyjde, ale ještě jsem se nezabil.“ Shodou náhod ale narazil na Jana Strangmüllera, který už má několik havajských triatlonů za sebou a jednou dokonce vyhrál.

Slovo dalo slovo a Jan začal Marka trénovat. „On je úžasný v tom, že hned vycítí, co po něm chci. Pozná to nějakým svým smyslem. Jde hlavně o plavání, ale i v dalších disciplínách je vynikající.“

Havajský triatlon obnáší 3,8 kilometru v moři, 180 kilometrů na kole a maraton a to všechno v náročných klimatických podmínkách. „Chtěl bych dosáhnout čas, který dosahují sportovci bez hendikepu,“ říká Marek na cyklistickém trenažéru ve svém studiu. „Pokud nejsi spokojený sám se sebou, tak se ti v životě nebude dařit, protože pořád zabýváš tím, že to nejde. Ale já hledám, jak toho dosáhnout. Kdybych se bál, tak jsem skončil někde v chráněné dílně, a čekal bych, co bude. Ne, já jsem se postavil přímo proti zdi.“