Nepodepsal jsem, na paralympiádu jsem jet nemohl

5. září 2008
Pod kůži

V sobotu odstartují v čínském Pekingu XIII. Letní paralympijské hry. O cenné kovy bude bojovat také 56 českých reprezentantů. Ti už jsou přímo v dějišti. Mohlo jich být ale víc. Někteří jet nemohli. A to kvůli neshodám mezi organizacemi tělesně postižených sportovců. Proč na hádky úředníků doplácejí tělesně postižení sportovci, kteří patří ke světovým špičkám? Na otázky se pokusil ve studiu Radiožurnálu odpovědět také učitel z Fakulty tělesné výchov y sportu Univerzity Karlovy Jaroslav Potměšil.

Na paralympiádě v Číně mohlo být víc českých sportovců. Minimálně o dva, kteří patří ke světové špičce ve svém oboru. Jsou na vrcholu svých sil a na paralympiádu se hodně připravovali. Jenomže - jak plavkyně Kateřina Lišková, tak cyklista Michal Stark nepodepsali přestup do České asociace tělesně handicapovaných sportovců . A to jim cestu na pekingskou paralympiádu uzavřelo.

Ani pro další sportovce nebylo rozhodování jednoduché. Například před čtyřmi lety stříbrná koulařka Eva Kacanu tento podpis skoro oplakala. "Mě strašně štve, co se stalo. Až do poslední chvíle jsem doufala, že nedojde k tomu, k čemu došlo, že někteří sportovci nejedou jenom proto, že někdo něco nařizuje. Až do února, března nebylo jisté, že někam pojedu, protože jsem se odmítla podřídit nějakým nesmyslným příkazům, že jestli chceš, vystup. Považuji tyto praktiky za praktiky bývalého režimu. Ano, nakonec jsem tam přihlášku poslala, ale jenom proto, že kdybych nejela na paralympiádu, tak zároveň bych tím znevážila práci svých trenérů, lidí, kteří se mi věnovali, lidí, kteří mi věří. Ano, podepsala jsem to, ale ne s tím, že chci," řekl koulařka.

Michal Stark své rozhodnutí nezměnil, přestože čínskou paralympiádou chtěl ukončit svou bohatou kariéru. Nevidí totiž žádný důvod, proč by měl do zmíněné asociace vstupovat. "Jsem člen Českého svazu cyklistiky, kterýžto jako jediný paralympijský sport je pod mezinárodní federací pro zdravé sportovce, tak bych měl být členem ještě dalšího sportovního svazu, konkrétně asociace, která je sdružená pod českým olympijským výborem?" vysvětlil své důvody cyklista.

Přitom pro Starka, kterému byla v šesti letech amputována noha nad kolenem, je paralympiáda vrcholem sportovního snažení. Tu svou první zažil v roce 1992 na lyžích. Na dalších už bojoval na cyklistickém oválu, a bronz ze stíhačky v Sydney vnímá skoro jako vítězství. "Pro mě to byla vymodlená medaile. Až na třetí letní paralympiádě se mi podařilo tu medaili vydobýt. Měl jsem pravidelně pátá místa, takže pro mě ta bronzová byla, jako bych tu paralympiádu vyhrál. Cením si toho strašně moc," dodal.

Michal Stark je profesionální cyklista, jezdí závody se zdravími a úspěšně je přitom prohání. V cyklistice postižených patří k nejlepším. Mistr svět a dvojnásobný evropský šampión naposledy vybojoval tři medaile na Panamerických hrách. Jenže místo pochvaly dostal od Českého svazu cyklistiky měsíční distanc a nemohl tak zaútočit na vítězství v Evropském pohárů.

"Taky jsem nevěřil vlastním očím, když jsem se dozvěděl verdikt, protože dres mám už čtyři roky. Dostal jsem ho od doby athénské paralympiády od Českého svazu tělesně postižených sportovců, takže není majetkem Českého svazu cyklistiky a stále se cítím reprezentantem, protože jsem měl podepsaný statut reprezentanta a ten mi nikdo nevypověděl," upřesnil Michal Stark.

Mohl ale získat jiný. Poté, co se v cyklistickém světě rozneslo, že Michal Stark má problémy s Českým paralympijským výborem a účastí v Pekingu, dostal nabídky na změnu občanství. "Naprosto reálnou jsem dostal nabídku ze Slovenska a dokonce i z Jižní Ameriky, abych přestoupil do Argentiny, ale kdyby mi bylo dvacet, tak bych možná v čirém naštvání udělal nějaký zásadní krok. Ale ve čtyřiceti se to dělá špatně," přiblížil cyklista.

V tomto věku už ale člověk nemění své názory. Michal Stark neustoupil, přestup do asociace nepodepsal, přestože věděl, že to finančně zasáhne celou jeho rodinu a dvě malé děti. "Jenom proto, že je mám, tak to psychicky zvládám. Žena mě ani minutu nepřemlouvala, nechala to čistě na mě. Myslím, že chápe, jaké mám důvody. Ví, že kdybych ztratil tvář, tak bych ji do jisté míry ztratil i před ní," řekl Michal Stark. A bude sledovat dění na paralympiádě, která mohla být tečkou za sportovní kariérou? "Pořád nevím, jestli to zvládnu psychicky. Skutečně to nedokážu říct," dodal.

Dva se hádají, třetí pláče

Jeden podpis a mohli jet na letní Paralympiádu. Oni to ale neudělali. Dva vrcholoví tělesně postižení sportovci plavkyně Kateřina Lišková a cyklista Michal Stark se raději rozhodli oželet start na vrcholném sportovním svátku a nevstoupili do České asociace tělesně handicapovaných sportovců. Ta podle Pavla Lukeše z Českého paralympijského výboru naopak mnoho dalších postižených sportovců zachránila a start v Pekingu jim umožnila.

"Kdyby se tu situaci nepodařilo vyřešit, tak dnes nemluvíme o jednom, dvou sportovcích, ale několika desítkách sportovců, kteří by do Pekingu nejeli. To, že nejdou jeden nebo dva, je důkazem toho, že sportovcům nejsou kladeny žádné překážky jejich účasti. Je to o jejich osobním rozhodnutí, jestli se chtějí stát členem ČPV, nebo nechtějí," uvedl Pavel Lukeš.

Důvodem těchto rozepří je poměrně složitý a zatím definitivně neuzavřený spor. Stručně řečeno Český svaz tělesně postižených sportovců požadoval už před čtyřmi lety po hrách v Aténách změny ve struktuře a financování Českého paralympijského výboru. Jenže neuspěl, a proto pohrozil vystoupením z této organizace, které soud i přes protesty stvrdil. Bohužel v tomto případě neplatí, že když se dva hádají, třetí se směje. Naopak. Jak říká atletka Jana Kacanu, plakal. "Pochybení bylo jak na straně svazu, tak na straně ČPV. Nicméně v důsledku jediný, kdo to odskákal, tak jsou sportovci. V podstatě s námi hráli a hrají vabank," přiblížila česká koulařka.

Zakázané město v Pekingu

Už na jaře 2005 začali tělesně postižení sportovci pociťovat nedostatek finanční prostředků, jak konstatuje předseda Českého svazu tělesně postižených sportovců Jan Nevrkla. "Jsme odříznutí od veškerých finančních prostředků. Problém je i monopol, který má nastavený i ministerstvo školství v dobré kooperaci s paralympijským výborem. Zdroje jdou z ministerstva přímo do paralympijského výboru a ministerstva přes ČSTV do Unie zdravotně postižených sportovců. Stejně tak sazkové peníze. Jakmile nás vyřadili z těchto dvou organizací, řekli, že jsme vystoupili, z unie nás vyřadili pouhou změnou stanov, kdy do stanov zakomponovali, že členem unie může být pouze člen paralympijského výboru, tak nás odřízli od zdroje financí, který teče pouze jedním směrem," přiblížil.

Zatímco například cyklista Michal Stark šel cestou individuálních sponzorů a grantů, tak atleti našli záchranu v osobě vozíčkáře Martina Němce, bývalého paralympijského vítěze Štefana Danka a hlavně trenérky Ivany Machové, kteří založili v únoru 2006 občanské sdružení Atletika vozíčkářů. A díky tomu tak atleti mohli splnit paralympijské limity.

"Přes počáteční problémy, kdy všichni byli skeptičtí a každý nám říkal, co to děláme za blbosti, že i ten spor prohlubujeme a děláme si, co chceme, tak do září jsme zjistili, že si vedeme velmi dobře a sdružení Atletika vozíčkářů opravdu pomáhá rozvíjet sport nejen na úrovni reprezentační, ale i na úrovni rekreační," svěřila se Ivana Machová.

Jenže do asociace přestoupilo asi jen 700 z původních asi 3000 členů svazu, který se nevěnuje jen paralympijským sportům na vrcholné úrovni. Většina tělesně hendikepovaných sportovců tak zůstala v organizaci, která je v současnosti bez prostředků a tedy i bez možnosti nějakým způsobem pomáhat těmto lidem v návratu do normálního života. "Bohužel je to na škodu i rozvoji sportu. Je možné, že někteří lidé od atletiky odejdou, takže se může stát, že Atletika vozíčkářů bude sice nadále pomáhat přípravě sportovců, ale už odmítne organizovat mezinárodní závody. Slyšela jsem od hodně sportovců, že chtějí skončit," dodala trenérka.

Docent Potměšil: Jednu zemi může na paralympiádě reprezentovat jen jedna organizace

V sobotu odstartují v čínském Pekingu XIII. Letní paralympijské hry. O cenné kovy bude bojovat také 56 českých reprezentantů. Ti už jsou přímo v dějišti. Mohlo jich být ale víc. Někteří jet nemohli. A to kvůli neshodám mezi organizacemi tělesně postižených sportovců. Podmínkou bylo vstoupit do České asociace paralympijského výboru. Kdo nevstoupil, do Číny nejel. Na otázky odpovídal docent Jaroslav Potměšil, učitel na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy, který se dlouhodobě zajímá o problematiku hendikepovaných sportovců.

V téhle věci jakoby vůbec nešlo o ty, o které by mělo jít v prvé řadě, a to o hendikepované sportovce. Pletu se?

"Tady jsou dvě roviny. Jednak ta organizační v Česku a jednak existují jasná pravidla, že konkrétní zemi může reprezentovat pouze jedna sportovní organizace. To se mělo vyřešit, ale předem, ne až těsně před nebo při paralympiádě."

Jak moc je pro hendikepované lidi důležité ukázat, že se ve sportu umí prosadit?

"Pro hendikepované je důležité vůbec sportovat. To je rozhodující, protože oni buď po úrazu, operaci komunikují a zapojí se do společnosti, anebo nekomunikují a utíkají do ztracena.Pokud je sport vede k tomu, že se zlepšuje jejich kondice, že si dokáží více věcí udělat, obsloužit se, jsou sebevědomější, stanoví si určité cíle, čili zapojují se do života jako takového. A každý, kdo něco dělá, chce vidět také nějaké výsledky. A paralympiáda beze sporu vrcholem."

Jakým způsobem se mohou lidé s postižením ke sportu dostat? Pomohou jim jednotlivé organizace?

"Pomohou, ale málo, protože hodně záleží na tom, kde hendikepovaný jedinec žije. V malém městečku nebo malé vesnici těžko získá nějaké spolupracovníky, ve větších městech je to o něco lepší, ale - všechna sportoviště jsou zpravidla bariérová, existuje málo seriózních informací o sportu postižených a za další ohromě záleží na nás ostatních, takzvaně zdravých. Protože jestli se k nim budeme chovat, ne že je budeme litovat, ale že jim budeme naslouchat, pomáhat, tak potom jim můžeme navrhnout, nabídnout, dostat je do toho základního, a to je, aby si před sebou začali vytyčovat životní cíle."

Když je někoho cíl paralympiáda, myslíte si, že je to takový problém podepsat členství v organizaci a přestoupit?

"Tuším, jak míříte, a budu odpovídat obecně. Člověk se s něčím sžil, prodělal od začátku zranění vývoj až do úrovně, kdy má takovou sportovní výkonnost, že by mohl být nominován na paralympiádu, protože splňuje předepsané limity. Je pak těžké zahodit domov, přátele, možná i tu vděčnost, která tam je. Mám pocit, že někdy převažuje nad racionálností."

Jeden z posluchačů se zeptal, jakou situaci měl na mysli Pavel Lukeš z Českého paralympijského výboru, kterou bylo potřeba vyřešit tím, že se sportovci zapíší do asociace. Co bylo příčinou, že je nutil k podpisu?

"Chtěl tím vyřešit tu skutečnost, že jednu zemi musí na takovéto soutěži reprezentovat pouze jedna sportovní organizace. To jsou mezinárodně daná pravidla u všech sportovních odvětví, takže nejen u hendikepovaných, všude."

Ti sportovci, kteří nechtěli podepsat, na paralympiádu neodletěli. Teď už je pozdě, ale jak by se to mělo vyřešit?

"Dohodou mezi zástupci dvou sportovních organizací tělesně postižených sportovců."

Určitě bude řadě lidí líto, že to odskákali dva sportovci. Možná nebyli úplně sami.

"Mně je to nesmírně líto, protože fandím životu, fandím lidem, fandím hendikepovaným. A jestli je někdo schopen v něčem bránit nebo nevyjít vstříc, je to chyba."

Kdyby nás teď někdo slyšel, má sportovní ambice a má nějaký hendikep, kam se má obrátit?

"Jednak na sportovní organizace zdravotně postižených sportovců To je tělesně postižení, zrakově postižení, mentálně postižení a tak dále. Jednak na Fakultu tělesné kultury Univerzity Palackého, Fakultu tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze a ve všech univerzitních městech existují v různém vydání předměty, které se pro pedagogy, ale i zdravotní pracovníky přednášejí a tam by jim určitě dokázali poradit nebo alespoň navést, kam by se měli obrátit."

autoři: evk , lvb
Spustit audio

Více z pořadu