Nejsem jenom queer autorka. Umím psát i heterosexuální příběhy. LGBT tematika je mi ale blízká, přiznává spisovatelka

Děj vaší nové knížky se odehrává na dvou různých ostrovech. Už vaše prvotina z roku 2001 byla ekofikce Ostrov žije. Čím vás fascinují ostrovy?

Ostrovy mě fascinují primárně proto, že všude, kam se podívám, je moře. A moře je něco, co mi tady v Česku strašně chybí. Je to ale i takovou určitou zvláštní atmosférou, izolovaností. Je to prostě jiný druh života. Člověk, který žije na ostrově, musí trošku jinak uvažovat, trošku více plánovat, když chce třeba dojíždět do práce, a podobně.

Čtěte také

iROZHLAS

Mají mít LGBT spisovatelé vlastní sekci? Raději bych, aby mě četl i heterosexuální soustružník, tvrdí básník

Odkud se vzal příběh o ostrově proměněném v divočinu?

Ten se vzal na ostrově Wight v Anglii. Fascinovala mě místní úchvatná krajina. A právě tam ke mně přišel utopický příběh o tom, že se krajina zmocní civilizace a znovu má nadvládu nad lidmi.

Váš nový román Počkej na moře přibližuje milostný příběh dvou gayů z Anglie 60. let. Co ještě prozradíte?

Kromě milostné historické linky se část románu odehrává i v současnosti ve Švédsku. Vedle toho se v celém románu zabývám také myšlenkou různých možností života. Řeším, jaké by to bylo, kdyby se člověk rozhodl jinak v určitou chvíli, jestli by měl úplně jiný život, stal by se jiným člověkem. Trochu si s tímto pocitem hraji.

Jste ročník 1986. Jak těžké pro vás jako autorku bylo těžké vmyslet se do doby skoro 20 let před vaším narozením?

Kupodivu to nebylo moc těžké. Doufám, že se mi to povedlo. Ráda píšu příběhy z různých úhlů pohledů a nemívám problém vcítit se do někoho jiného.

Studovala jste reálie, abyste měla pocit, že je to autentické?

Určitě, bez toho bych si na to netroufla. Samozřejmě jsem mluvila i s různými lidmi, i s těmi, kteří v té době žili na ostrově Wight. A i můj švédský kamarád, ročník 1934, od kterého jsem si pronajímala chatu na švédském ostrově, mi vyprávěl o svých studiích v zahraničí.

Čtěte také

iROZHLAS

Titlbach: Queer lidé zažívají menšinový stres – řeší, jak mluvit s babičkou a jestli na ně někdo nezaútočí

Homosexualita přestala být v Anglii trestná v 60. letech. Jak s tím souvisí, že sama osobně se hlásíte k LGBT komunitě?

Ráda tuto tematiku zpracovávám. Mám samozřejmě i příběhy čistě heterosexuální. Takže bych neřekla, že jsem jenom queer autorka, ale je mi to blízké a mám to téma ráda.

Jak se podle vás změnilo postavení LGBT komunity ve společnosti?

Určitě výrazně. A obzvláště když to porovnám s dějem svého románu. Je to obrovský rozdíl. Ale přesto si myslím, že je to strašně individuální – jak v jednotlivých zemích, v jednotlivých rodinách, u jednotlivých lidí. Stále je podle mě co dohánět, než se dostaneme do ideálního stavu, kdy budou stejnopohlavní páry společností respektovány.

Jak vidíte ideální stav? Co máte na mysli?

Víceméně tak, že si toho nikdo nebude všímat. To je moje ideální představa. Nikdo to nebude mít potřebu řešit, nikdo nebude rozhodovat, jestli se mohou stejnopohlavní páry brát, nebo ne.

Přemýšlela jste o tom, proč nás vlastně tolik zajímá, jak je orientován ten druhý, i když se nás to bezprostředně netýká? Co nám do toho je?

Přemýšlela. Byla bych ráda, kdyby tomu tak nebylo, kdyby nás to vůbec nezajímalo, aby lidé nemuseli být identifikováni podle své sexuální orientace. To je právě ten ideální stav, kam chci směřovat. Ale myslím si, že je to určitý strach z jinakosti, která nás vždycky děsí. Co je jiné, toho se většinou bojíme.

Nakolik je v románu přítomna autorka sama? Jak důležitá je v knize hudba? Proč chtěla Veronika Opatřilová žít ve Švédsku natrvalo? A proč se tak nestalo? Jací vlastně jsou Švédové? A proč jsou mistry v psaní detektivek? Poslechněte si celý rozhovor.