Na začátku pádu režimu v NDR bylo Lipsko
Zásluhy za pád komunismu ve východním Německu se často neprávem přičítají jen obyvatelům Berlína. Reálný odpor veřejnosti proti politickému zřízení NDR přitom začal jinde. Klíčovou roli sehráli hlavně obyvatelé Lipska, kteří při takzvaných pondělních demonstracích ukázali na podzim roku 1989 tváří v tvář masivnímu zastrašování velký kus odvahy. Za zlomové se považují události z 9. října.
"Stasi napřed zadržené lidi dlouhé hodiny vyslýchala i bila. Nakládání s účastníky prvních protestů bylo velice tvrdé," uvádí pamětnice Irmtraut Hollitzerová a dodává: "Zatčení byli převáženi na jednu zemědělskou usedlost za Lipskem a tam zavíráni do koňských stájí. Těm lidem se honilo hlavou: To máme taky v NDR koncentrační tábory?"
Zpočátku nenápadný a tichý odpor proti politickému establishmentu začal v Lipsku už na počátku 80. let. Právě tehdy se ve zdejším kostele Nikolaikirche začaly organizovat takzvané mírové modlitby. Z nich potom vznikly ony proslulé pondělní demonstrace.
Pořadatelé, mezi nimž vynikal farář Christian Führer, to měli vymyšlené docela chytře. Začátek modliteb byl stanoven na 17. hodinu, tedy po skočení pracovní doby, ale současně před zavírací dobou obchodů. Lidé se tak mohli v této lokalitě zdržovat, aniž upoutali nežádoucí pozornost všudypřítomné Stasi.
"Bezpečnost se všemožně snažila dosáhnout toho, aby se do centra nikdo další nedostal. Uzavřela třeba v pondělí odpoledne dálniční křižovatku Schkeuditz a nepouštěla dál auta s jinou než lipskou poznávací značkou. Stejné to bylo i na nádraží, kde policisté odchytávali osoby, které neměly v Lipsku trvalé bydliště. Snažili se lidi zastrašit, ale dosáhli pravého opaku," vzpomíná kněz Christian Führer, na kterého Stasi v 80. letech nasadila 28 agentů a spolupracovníků.
"Jeden člen Ústředního výboru SED později k událostem v Lipsku řekl, že úřady byly připravené na všechno, jen na svíčky a modlitby ne. To víte, my Němci si důkladně plánujeme úplně všechno. Kdyby lidé bývali na policisty zaútočili, tak to dopadlo stejně jako v letech 1953 nebo 1956. Tekla by krev a umírali by lidé," doplnil kněz.
Pondělní demonstrace přerostly v masové hnutí, které východoněmeckým orgánům dělalo pořádné vrásky na čele. Pak přišel 9. říjen 1989, kdy se za krajně napjaté situace odehrála první demonstrace s účastí několika desítek tisíc lidí. Průvod vedl i kolem nechvalně proslulé budovy Runde Ecke, místní centrály nenáviděné Stasi. Že nedošlo k násilným střetům s pořádkovými silami, bylo považováno za malý zázrak.
"Policie počítala s účastí maximálně 25 tisíc lidí. (Demonstrace se nakonec zúčastnilo asi 70 tisíc lidí.) V tom případě by bývala demonstraci rozehnala, a to možná i s použitím střelných zbraní, jak bylo v operačním plánu. K tomu se váže jedna roztomilá příhoda. Šéf lipské Stasi požádal dálnopisem všechny úřadovny o dodání tří tisíc dlouhých obušků. Dostal jich ale jen 800. Konečně bylo nedostatkové hospodářství NDR k něčemu dobré," usmívá se Irmtraut Hollitzerová.
Jedna z obyvatelek Lipska připojuje svůj nejsilnější zážitek z onoho osudového dne: "Všichni lidé spolu mluvili, tedy nejenom demonstranti mezi sebou, ale taky vojáci v uniformách a policisté. Ti najednou viděli, že proti nim kráčejí obyčejní lidé a ne 'podvratné živly', 'reakční kruhy' nebo 'kontrarevolucionáři', jak jim vštěpovali jejich velitelé a státní propaganda."
Účastníci demonstrace z 9. října byli v šoku, že jim policie dovolila absolvovat celou plánovanou trasu. Podle Christiana Führera cítili, že to není stejná NDR, do které se toho dne ráno probudili.
