Na střeše u prezidenta
Nic netrvá věčně. Dokonce ani v Rusku ne. Před pouhými dvěma dny se o tom přesvědčil prezident malé kavkazské republiky, Ingušska, Murat Zjazikov. Po šesti letech musel opustit svou funkci - po zásahu samotného Kremlu. Z Ingušska se za Zjazikovovy vlády stal jeden z nejnebezpečnějších regionů Ruska, kde jsou na denním pořádku únosy a vraždy. Sám v tuto chvíli už bývalý prezident to ale vehementně odmítá.
Projít se s prezidentem po střeše jeho paláce, to se člověku nepoštěstí právě každý den. Zvlášť když jde o hlavu regionu, která se za běžných okolností do debaty se zahraničními novináři kladoucími různé nepříjemné a zvídavé dotazy právě nehrne.
"Jen se podívejte, všude se tu staví. To se v problematických regionech neděje." Murat Zjazikov, dnes už bývalý prezident, je pevně přesvědčen o tom, že jeho země vzkvétá. Asi právě proto, že je vše v nejlepším pořádku, ho při exkluzivní vycházce nespouští z očí devět bodyguardů s kalašnikovy. Do nového hlavního města Magasu, které má pouhých tisíc obyvatel, se smí jen se zvláštním povolením přes policejní zátarasy. A po cestě z letiště do bývalého hlavního města Nazraně náš novinářský mikrobus potkává uhánějící obrněnou vojenskou kolonu.
Ptám se tedy, jak si prezident vysvětluje údaje svých vlastních úředníků. Podle těch od počátku roku při ozbrojených útocích zahynulo už padesát policistů. Copak to je v zemích, kde je všechno v pořádku, běžné? "Netvrdím, že je tu všechno v naprostém pořádku, to byste tu koneckonců nebyla, ne? Naši policisté umírají, protože bojují se zločinci," zní odpověď.
A když tedy umírají policisté, není namístě varování, že země spěje vstříc občanské válce? Odpověď je opět nekompromisní. "Tomu, kdo vám něco takového řekl, běhají v hlavě švábi. Ingušsko nikdy nebylo, není a nebude na pokraji občanské války. Je to nesmysl. Vidíte snad, že by se tu na ulicích střílelo?"
Přiznávám, nevidím. A věřím, že ne jen proto, že mě ani kolegy místní úředníci nespouštějí na vteřinu z očí. Představa, že se jim cizí novináři rozprchnou kamsi, kde by mohli vyslechnout i jiný názor, se jim zjevně nezamlouvá. Raději organizují nekonečná setkání s vládními představiteli, kteří jako kolovrátek opakují svou mantru - vše je v pořádku, naše země vzkvétá.
Z vystoupení ministryně financí mám pocit, že jsem se právě ocitla přinejmenším ve druhém Švýcarsku. Nezaměstnanost se za půl roku podařilo snížit o rekordních 40 procent. Porodnost stoupá - to se přeci v zemích spějících ke konfliktu neděje! Těžko říct, zda paní ministryně žije ve stejné republice jako její spoluobčané.
Když se mi na trhu podaří promluvit - konečně bez dohledu - s jedním z místních, rázem mi před očima vyvstává jiný obrázek - plný strachu, rostoucího násilí, vzteku, ale hlavně zoufalství a beznaděje.
Stejně chmurné a znepokojivé dojmy si odnáším i z nazraňské kanceláře Memorialu - největší ruské organizace hájící lidská práva. Timur Akijev na konkrétních případech popisuje drastické metody bezpečnostních sil, které podle něj ve jménu boje proti terorismu neváhají porušovat zákony a mučit, unášet a zabíjet nevinné lidi.
Nic netrvá věčně. Dnes už exprezident Murat Zjazikov se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Snad v to mohou doufat i ti Inguši, které postup státních orgánů připravuje o poslední špetky naděje, že zákon je od toho, aby se dodržoval.
