Na lebku prvního uzbeckého dinosaura sedá prach
Kdyby to bylo jinde, byla by to zcela jistě světová senzace. Ve středoasijském Uzbekistánu to však prošlo takřka bez povšimnutí. Řeč je o unikátním nálezu lebky největšího suchozemského savce všech dob – indricotheria – v uzbeckém Namaganu. Objev ostatků prvního dinosaura v Uzbekistánu ovšem zatím moc zájmu nevzbudil.
Dlažba kolem městského divadla ještě září novotou. Právě tady objevili při výkopových pracích vzácnou lebku indricotheria, pravěkého tvora někdy označovaného jako gigantický bezrohý nosorožec.
„Kostra se našla zcela náhodou. Jak vidíte, všude po městě se staví. Když začali kopat na náměstí, narazili na tento nález,“ vzpomíná Pajor z městského muzea. Chusnudin je mladý kameraman místní televize, vede mě po schodišti a ukazuje, kde přesně se lebka prvního uzbeckého dinosaura našla.
„Bylo to hluboko, hodně hluboko. Řekl bych pět nebo šest metrů. Natáčel jsem to tehdy pro televizi a pamatuji si, že jsem byl celý od bláta. Reportáž se vysílala na místním i celostátním okruhu,“ popisuje.
Jdeme do muzea, kde je lebka uložena. V duchu se omlouvám všem českým muzeím, na která jsem kdy žehral. Muzeum v uzbeckém Namanganu je vymrzlé a zpustlé. Procházím zaprášenými sbírkami hornin i expozicemi vycpaných zvířat, která časem notně opelichala.
Až v druhém patře je cosi jako paleontologický koutek. Na zdi je namalován výjev znázorňující pravěkou krajinu. V koutě pod ním se v prosklené vitríně skrývá poklad – lebka indricotheria.
„Je to náš nový a možná nejcennější exponát – živočich, kterého nikdo nezná,“ říká mi hrdě průvodkyně Sofia. „Je to poprvé, co byl v našem městě učiněn takový nález, nesmírně zajímavý doklad dávného života.“
Lebka, kterou objevili před rokem pod náměstím v Namanganu, opravdu patřila indricotheriu – obřímu zvířeti, které žilo před 25, možná 30 milióny let. Bylo dvakrát větší než dnešní slon a osmkrát větší než nosorožec, za jehož předchůdce bývá považováno.
Přes svoji gigantickou velikost bylo indricotherium bezbranným tvorem, který se živil listy stromů. Proto měl dlouhý, až dvou a půlmetrový jakoby „žirafí“ krk. „Tento tvor měl na délku až patnáct metrů a vážil 3 až 5 tun,“ říká Pajor z místního muzea. „Je to první dinosaurus, který byl kdy v Uzbekistánu objeven. Teď už je jasné, že tato prehistorická zvířata tady opravdu žila.“
Díky rok starému objevu zachované kompletní lebky má muzeum v Namanganu jedinečnou šanci stát se Mekkou milovníků paleontologie. Respektive mohlo by se stát. Uzbekistán je pro turisty zatím stále neznámou zemí a na unikátní exponát už přes rok sedá prach.
„Turisté tento vzácný exponát ještě neobjevili. Žádní sem zatím nepřišli. Ty jsi vlastně první,“ směje se Pajor. „Není to pravda,“ durdí se průvodkyně. „Turisté ze zahraničí už tady byli.“ Kolik? ptám se. „Tak deset,“ setře mě průvodkyně.
O tom, jestli je to dost, nebo naopak žalostně málo, raději nediskutuji. Nakonec být i jedenáctým cizincem, který se po 30 miliónech let setká s byť jen kouskem pravěkého monstra, není vlastně tak špatné.
