Muzeum připomíná zločiny rumunské armády v její vlastní budově

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Traian Orban, ředitel muzea

Revoluce v evropských komunistických zemích v roce 1989 proběhly prakticky nenásilně. S výjimkou Rumunska, kde zahynulo 1100 lidí a více než tři tisíce osob bylo zraněno. Nejkrvavější byly střety mezi civilisty v Temešváru, kde tyto tragické události dodnes připomíná Muzeum revoluce.

Obyvatelé Temešváru se scházejí v ulicích na obranu kněze Lázsla Tőkése perzekuovaného komunistickými úřady. Vládnoucí režim opírající se o tajnou policii Securitate, která si v ničem nezadala se sovětskou KGB, je v šoku. Podobný projev odporu vůbec nečekal. Reaguje však rychle a povolané bezpečnostní jednotky demonstranty rozpráší.

Psal se 16. prosinec 1989 a málokdo v tu chvíli tušil, jak dramatické chvíle celou zemi čekají. Lidé z Temešváru totiž pokračovali v protestech i o den později, a tak zatímco si diktátor Ceauşescu dopřával ve svém paláci v Bukurešti bohatou snídani, v historickém centru Temešváru se objevily obrněné transportéry i tanky a vojáci zahájili střelbu do neozbrojených civilistů.

Tragické okamžiky na kameru zaznamenali kněží z pravoslavné katedrály. I nyní, 23 let po revoluci, si je mohou připomenout návštěvníci muzea věnovaného těmto událostem.

Muzeum revoluce připomíná i události v jiných zemích

Expozice o zločinech armády sídlí v armádní budově

„Druhý den, tedy 17. prosince, jsem byl na náměstí Svobody, kde mne postřelili. Tehdy jsem se podruhé narodil, takže dnes mi vlastně je 23 let,“ říká mi s úsměvem pan Traian Orban, kterému je ve skutečnosti už 67.

Dnes už je v důchodu, o odpočinku však nechce vůbec slyšet. Je totiž ředitelem Muzea revoluce a právě v těchto dnech dohlíží na stavební úpravy v budově, ve které tato instituce sídlí.

„Je velmi zajímavé dávat dohromady expozici o zločinech rumunské armády v její vlastní budově. Útočiště nám totiž nakonec poskytlo právě ministerstvo obrany, což je svým způsobem ironie. Ale je nutné říci, že v oněch prosincových dnech padlo také mnoho vojáků, kteří se k nám nakonec přidali a se zbraní se postavili proti Ceauşescově režimu,“ vysvětluje Traian Orban, zatímco mne provádí jednotlivými místnostmi.

Ceauşescův osud se nakonec naplnil

„Tady jsou vystaveny ukořistěné vlajky. Jak vidíte, mají vyříznuté komunistické symboly,“ ukazuje mi a vede mne dál. Procházíme kolem figurín vojáků s originálními uniformami. Všechny mají buď v místě, kde se nachází srdce, nebo v přílbě díru po kulce. Nechybí fotografie z osudných dnů, Kaple hrdinů ani zmenšeniny památníků padlým.

Diktátor Ceauşescu se ženou na archívní fotografii

„Tenhle se nachází ve věži ortodoxního chrámu. Říkáme mu plačící kostel, protože ho tvoří velké množství očí, ze kterých vytéká voda. Jde o jakousi symbolickou fontánu připomínající všechny oběti,“ popisuje ředitel muzea.

Celkem je těchto památníků dvanáct. Jak Traian Orban dodává, ve městě jsou rozmístěny proto, aby lidé nikdy nezapomněli na zrůdný režim. Mimochodem jedna z místností je věnována právě Ceauşescovi, krutovládci, který se povyšoval nad všemi, dokonce i nad bohy.

20. prosince 1989 už desetitisíce lidí na náměstích křičely: „Pryč s Ceauşescem!“ Jejich volání po svobodě neumlčely ani další přivolané posily, a tak se osud Nicolaie Ceauşesca začal naplňovat. Životní pouť diktátora nakonec ukončili právě jeho poddaní, když ho chytili, soudili a po Štědrém dnu popravili.


Zvětšit mapu: Muzeum revoluce v Temešváru

autor: mir
Spustit audio