Moskvané cestují časem díky fotografiím švýcarského studenta

Leonard Gianadda na Rudém náměstí

Jak se dozvědět víc o své vlastní historii? Určitě vás napadají knížky, filmy... Někdy však stačí zajít do galerie a jako byste se přenesli v čase. Moskvanům teď připomněla jednu z pozapomenutých kapitol jejich historie výstava unikátních fotografií z 50. let. Snímky nasbíral v létě roku 1957 během světového festivalu mládeže mladý student ze Švýcarska. Pro každého, kdo měl co do činění s komunistickými svátky, asi podobná událost zavání nudou a povinnými mávátky. V životě Moskvanů však příjezd 34 tisíc cizinců znamenal zásadní zlom. Jak na tehdejší události vzpomínají dnes?

Píseň Moskevské večery byla v roce 1957 neoficiální hymnou moskevského „svátku mládí a studentstva“ a patří ke sjezdu mládeže stejně neodmyslitelně, jako donedávna zapomenuté fotografie švýcarského studenta Leonarda Gianaddy. Ten přijel do Sovětského svazu ve svých 22 letech vyzbrojen foťákem, džínsy, tričkem a velkou zvědavostí.

Jak říká kurátorka výstavy z moskevského Puškinova muzea Olga Averjanová, v Moskvě, odstřižené železnou oponou od zbytku světa, mladý reportér švýcarského francouzsky psaného listu L'Illustré fotil, co mohl - od vojáků střežících Leninovo mauzoleum, přes bábušky čistící schody u zchátralých kostelů, ženy přehazující pytle brambor, až po zamilované dvojice vysedávající po večerech na lavičkách.

„Jeho snímky jsou unikátní ze dvou důvodů. Je z nich cítit upřímnost, se kterou se na svět za oponou dívá, a zároveň také překvapivá svoboda, s jakou na něj lidé reagují. Všichni tady byli z náhlé otevřenosti Moskvy Západu šokovaní. A překvapen byl i Leonard Gianadda, který se tu mohl pohybovat prakticky bez omezení. Zachytil tak oficiality, ale i obyčejné lidi, kteří ho pochopitelně zajímali nejvíc,“ říká kurátorka a připomíná, že příval 34 tisíc cizinců znamenal v tuhých sovětských dobách zásadní událost.

Krok tehdejšího sovětského lídra Nikity Chruščova byl součástí politických reforem. Festival nejen že obrátil na dva týdny město naruby, ale přivedl do něj i jinou kulturu - jazz, džínsy a závan svobodného myšlení. Byl však také součástí sovětské propagandy, která rok po událostech v Maďarsku potřebovala vylepšit obraz Moskvy ve světě.

Moskva

Právě kvůli politice nakonec, jak vysvětluje Olga Averjanová, zůstala většina Giannadových snímků v šuplíku a k Rusům se dostaly až teď. Švýcarský list odmítl otisknout fotografie - mezi nimiž byl i záběr maďarského komunistického vůdce Jánoše Kadára, který pozval do země sovětské tanky - s tím, že jde o sovětskou propagandu. Mladého fotografa to zklamalo natolik, že rezignoval na žurnalistiku a stal se podnikatelem. Nevyvolané negativy se pod zvětšovač dostaly až nedávno.

„Ty snímky jsou ohromné, vůbec jsem něco takového nečekala. Tohle je moje Moskva - trolejbusy, stánky se sodovkou, to oblečení - město mého dětství, mých rodičů. Byla jsem tehdy ještě malá, ale oni tím žili ještě dlouho poté. Pamatuju si, jak jsme si jako děti roky schovávaly odznáčky a různé suvenýry z festivalu. Kdo ví, kde teď jsou,“ vrtí nad fotografiemi nevěřícně hlavou 56letá Anastasia.

„Přišla jsem se podívat, protože mě zajímalo, jak festival, o kterém tolik starších lidí mluvilo, vypadal očima cizince. Je z nich cítit atmosféra, jak to lidé prožívali. Vidíte ty davy - lidé byli zvědaví, zmatení, ale najednou i otevření. Mnozí vám ještě dnes řeknou, že to pro ně znamenalo zásadní zážitek,“ dodává 28letá dcera Anastasie Galina.

Svěží závan podle Olgy Averjanové festival vnesl i do ruského umění. Po letech povinného socialistického realismu začala postupně vznikat neoficiální scéna. I později slavní autoři nasbírali podle kurátorky první inspiraci možná právě za letních moskevských festivalových večerů.