Mohla zachránit další dítě z kojeneckého ústavu. Místo toho čeká pěstounka několik měsíců na rozhodnutí soudů

Miminko nemůže usnout, a tak ze sebe vydává hurónský pláč. „Bolí vás, když dítě brečí a brečí a vy začnete trpět s ním. Nejsem schopná zvyknout si na pláč,“ přiznává 53letá Daniela. Jejím úkolem a úkolem všech pěstounek krátkodobé péče je rozvíjení dítěte po všech stránkách.

„Byla se na nás podívat sociální pracovnice. Pokusí se pro nezájem, který je u rodiny evidentní, hledat adoptivní rodiče. Začíná být na mě navázaný,“ popisuje situaci Daniela a dodává: „Nechce do náruče k nikomu jinému. Vidím tu odtažitost od cizích lidí.“

Mám radost z každého předaného miminka, říká Daniela

Pěstounka na krátkou dobu by měla co nejdříve předat dítě trvalým pěstounům nebo adoptivním rodičům. Tomu by teoreticky nemělo nic bránit.

„Soud v bydlišti matky se vyjádřil, že mu případ nepřísluší, protože dítě bydlí jinde a narodilo se také jinde. To jsou teoreticky tří adresy – trvalé bydliště matky, porodnice a moje adresa. Následuje problém, který jsem už zažila, kdy se soudy hádaly, ke komu dítě patří,“ přibližuje s tím, že předání bude náročné, protože miminko je na ní fixované.

Čtěte také

„Jsou to krásné chvíle. On je na vás připoutaný očima a krásně se směje,“ popisuje společné chvíle s miminkem Daniela.

Nemůžu si vybírat. Zákon mluví jasně, tvrdí soudkyně

Daniela se během tři čtvrtě roku nedozvěděla, co bude s chlapečkem dál. Neskrývá proto rozčarování ze situace, kdy se úřady dohadují o místní příslušnosti. „Dítě, se kterým mohli rodiče zažít radost, je u mě. Nevidí, jak mu rostou první zoubky a jak začíná žvatlat. To ale nikoho nezajímá,“ rozčiluje se Daniela.

„Smutné je, že to právo umožňuje, a tak jsou všichni z obliga,“ dodává. Tahle slova jsou adresována i Marcele Lukášové, soudkyni, která je jednou z těch, kteří rozhodují o osudu dítěte.

„Chápu paní, je rozčílená. Není to dobré, ale jsem soudce. Pokud mi přijde na stůl věc, nejprve zkoumám místní příslušnost. Nemůžu si vybírat. Zákon jasně vymezuje pravidla pro místní příslušnost, a tak se jím řídím,“ tvrdí.

Mohla jsem mít další miminko, rozčiluje se pěstounka

Stejnými pravidly se řídí soudce Martin Trepka, který o 200 kilometrů dál pochopil klíčový termín „bydliště dítěte“ docela jinak. Dva různé soudy tvrdí, že dítě patří tomu druhému a do případu začal zasahovat nadřízený, tedy soud třetí.

Dítě proto pořád zůstává u přechodné pěstounky. „Miluji ho, náš vztah je pořád intenzivnější. Ale zatímco on už mohl vyrůstat ve své trvalé rodině, já jsem mohla mít další miminko, které bych zachránila z kojeneckého ústavu. Ten je totiž pořád plný,“ rozčiluje se Daniela.

Případ nevyjasněné místní příslušnosti není vůbec ojedinělý. Jen Daniela ho zažívá během své čtyřleté pěstounské praxe už podruhé.