Vůlí a odvahou může člověk posouvat hranice svých možností
Temný svět nevidomých není úplně černý. To vzkazuje prostřednictvím dokumentárního seriálu Příběhy Radiožurnálu mladá dívka Martina, kterou uvěznilo ve tmě vážné poranění.
Do pětadvaceti let úspěšná personalistka, zvyklá na solidní výdělek, naprostou nezávislost a pohodové vztahy s rodinou a přáteli, jakoby se během jediného podzimního dne propadla do jiného vesmíru. „Zezačátku jsem to nechápala a nepřijala to, že jsem slepá,“ vzpomíná Martina na chvíle, kdy ji vážné poranění připravilo o zrak.
„Ztratíte přístup ke všem informacím. Se vším potřebujete pomoct. Nesamostatnost a nesoběstačnost, je to hrozné,“ svěřila se Martina už v první části dokumentární série Příběhy Radiožurnálu. V té jsme sledovali její snahu získat v malých krůčcích zpět svou nezávislost a soběstačnost.
Druhá sedmidílná série Příběhů Radiožurnálu Martinu zachycuje v době, kdy se po absolvování rekvalifikačního masérského kurzu vrací do rodného města a najde novou práci. Poprvé po třech letech se může pohybovat po městě sama. „Byla jsem z toho hodně nervózní. Ale ta radost, ten pocit, že člověk něco takového zvládne a dojde si někam sám, to je k nezaplacení,“ svěřila se Martina v jednom z mnoha setkání a rozhovorů během celoročního setkávání s rozhlasovým mikrofonem.
Hra na klavír, Braillovo písmo, nové trasy, cizí jazyk...
Některá setkání při natáčení byla velmi překvapující a odhalila, jak silná vůle může i nevidomému člověku pomoct překonat strach, s nímž se potýkají často i lidé zcela zdraví. Asi největším překvapením bylo, když si Martina vyjela na koni, anebo bezpečně navigovala v plném provozu přes mnoho křižovatek během jízdy autem. „Před očima mám žlutošedou plochu, ale nevnímám jí. Představuji si před sebou všechno tak, jak si pamatuji, že to vypadá,“ vysvětlila užaslému řidiči svou schopnost.
Martina s velkou odvahou a trpělivostí bojuje nejen se zrakovým handicapem, ale také s léčbou četných popálenin. „Už pomalu nesnáším, když mi doktoři řeknou, že je to běh na dlouhou trať, ale nevzdávám to,“ přiznává Martina únavu ze série rekonstrukčních operací obličeje a dlouhé i bolestivé rehabilitace. „O léčbě popálenin se málo mluví. Při tom je to velmi častý úraz.“ Především si prý lidé neuvědomují, že léčba trvá i několik let. Ale málo známé jsou podle Martiny i možnosti, jak může člověk sám přispět hojení jizev. „To se netýká jenom popálenin. Dokud je jizva aktivní, můžete na ní pracovat.“
Vánoční svátky roku 2016 přinesly Martině jako dárek setkání s rok a půl starou fenkou Biancou, která se právě připravuje na práci vodícího psa. Pokud výcvik dobře dopadne, stane se během příštího roku Martininou průvodkyní a partnerkou. „Jsem z ní nadšená,“ prozradila Martina po první společné procházce. Hra na klavír, Braillovo písmo, nové trasy, cizí jazyk, ježdění na kole, masírování, je toho hodně čím Martina téměř bezezbytku vyplňuje svůj čas. „Chtěla bych prostě trochu povýšit ze slepce začátečníka na vyšší metu, najít samostatné bydlení a hlavně se začít se sžívat s Biancou.“
