Mohl jsem pomoci více lidem, vzpomíná zachránce z Utöyi

„Myslím, že asi za pět minut pět odpoledne přijel Breivik sem, k molu. Oblečen do policejní uniformy vystoupil z auta a pak s velkým kufrem nastoupil na loď Thorbjörn. Tehdy nikdo netušil, kdo to je a jaký zbrojní arzenál má s sebou,“ říká mi Harald Gaarvik ze společnosti zajišťující spojení s ostrovem Utöya.

Nastupujeme na motorový člun přivázaný k betonovému molu, na jehož konci je malý památník se spoustou květin, vlaječek a svíček.

Harald otáčí startérem a vyrážíme. Rychle se blížíme k malému ostrovu, který od loňského 22. července zná celý svět. Jízda trvá jen asi tři minuty. Zastavujeme u trajektu Thorbjörn, který na ztichlém ostrově působí jako zvláštní memento. Jeho majitel, který Breivika onoho osudného dne vezl, se dodnes skrývá před veřejností.

Zpočátku to vypadalo jako hra

Před námi stojí hlavní, na bílo natřená budova mládežnického tábora s nápisem Utöya. Míjíme ji a kráčíme vzhůru, k nejvyššímu bodu ostrova. Nad hlavami nám šumí stromy, hlavně břízy a borovice. Po chvíli dojdeme k jídelně, kde zrovna stojí mladý muž s brýlemi na očích. Jak se dozvídám, je to jeden z těch, co masakr přežili.

Norský ostrov Utöya. Tore Bekkedal, který útok přežil|foto: Robert Mikoláš

„Co si nejvíce vybavuji, je začátek celé té hrůzy. Nejprve jsem byl přesvědčen, že si někdo hraje, že má napodobeninu samopalu. Kouknul jsem z okna a tam jsem viděl mladíka ležet na zemi. Byl jsem absolutně zmatený, vůbec jsem nedokázal pochopit, co se děje,“ vzpomíná na tragické chvíle 24letý Tore Bekkedal.

Na ostrově Utöya trávil v pořadí už čtvrtý tábor – spolu s dalšími více než 600 lidmi. Když uviděl, jak Breivik zabíjí každého, kdo mu přišel do cesty, snažil se schovat.

„Ukryli jsme se na toaletě. Strávili jsme tam 90 minut a potom jsme byli evakuováni,“ dodává. Jeho kamarádi, kteří byli venku nebo ve stanech, museli hledat úkryt jinde. Mnozí prchali na druhou stranu ostrova. Vysoký útes jim bránil skočit do vody, proto běželi k přečerpávací stanici.

Zachránce přijel jen třikrát

V tu chvíli zazvonil mobil 54letému Kasperu Ilaugovi, který trávil volný čas v chatě jen několik set metrů od ostrova Utöya. Známý mu volal, že se tam střílí a spousta lidí plave ve vodě. Skočil proto do člunu a vyrazil.

Norský ostrov Utöya. Loď, s níž Breivik přijel|foto: Robert Mikoláš

„Nalodil jsem skupinku lidí, kteří tam seděli a čekali. Celkem čtrnáct. Ostatní jsem musel poprosit, aby zůstali, že se jich více nevejde, jinak bychom se potopili. Ještě jsem zavolal, ať se schovají, že se vrátím,“ popisuje mi asi nejtěžší chvíli svého života Kasper Ilaug.

Na ostrov se vrátil ještě dvakrát, víc už nemohl. „Když jsem vyjel počtvrté, motor vypověděl službu. Snažil jsem se ho nahodit, ale bez úspěchu. Bylo jasné, že dalším už nepomůžu,“ dodává se slzami v očích.

Z vděčnosti se rozplakal, vzpomíná Kasper

Zachránil sice 24 dětí, přesto se necítil dobře. Proto se na čas uchýlil do ústraní. Nejprve pět týdnů jen tak ryl bagrem na zahradě. Pak jezdil na ryby a až v prosinci se vrátil domů do Osla.

„Poslechl jsem si záznamník a uslyšel jsem otce Mariel, kterou jsem zachránil. Už mi volal několikrát, já však nebyl doma. Tak jsem mu zavolal zpátky, představil se a on se z vděčnosti rozplakal,“ říká Kasper. Krátce nato, před Štědrým dnem, se všichni sešli.

Hned po Vánocích od nich dostal i nejkrásnější SMS svého života: „Drahý Kaspere, děkujeme ti za to, že jsi nám pomohl a my jsme mohli strávit Vánoce stejně jako před rokem.“

Zvětšit mapu: ostrov Utöya v Norsku