Moci tak žít jako v Česku, přejí si Ukrajinci
Pro každou zemi je důležitá její pověst v zahraničí. Někdy sice odráží prázdné stereotypy, jindy nabízí až drsný pohled na vlastní omyly a chyby. V každém případě je ale příjemné slyšet, co se cizincům na Česku líbí a proč by u nás chtěli žít. Slyšel to i náš dočasný zpravodaj na Ukrajině Martin Dorazín – a jak nakoupil, tak prodává.
Na kyjevském náměstí Nezávislosti – na slavném Majdanu – často vystupují Češi, ať už hudebníci, politici, nebo prostě zajímaví hosté z Česka. Pro demonstrující Ukrajince je tato podpora v době politického i přírodního mrazu, který, jak víme, přichází z východu, větší vzpruhou než miska horkého boršče nebo kelímek čaje.
„Chodíme sem proto, že chceme, abychom se přiblížili k českým standardům svobody, myšlení a života. Velmi bychom si přáli vybudovat takový stát, ve kterém bychom se nebáli žít,“ začíná sám od sebe Garrik Altman, který zaslechl, jak jsem si na Majdanu cosi česky mumlal do mikrofonu.
K naší zemi není nekritický. Ví, že máme spoustu problémů, ale jsou úplně jiného druhu než ty ukrajinské.
„Váš systém je pro nás dokonce velmi vhodný. Umíte evropsky myslet, umíte dělat byznys víceméně podle evropských standardů a zůstáváte sociálním státem. Máte velmi dobrý systém podpory chudých vrstev společnosti. U nás to všechno padlo,“ zamýšlí se.
Chceme evropskou úroveň, říká Garrik
Garrik s kamarádem Igorem patří k té bohatší části ukrajinské společnosti a mohou si dovolit časté výlety do zahraničí. Už osm let ale jezdí prakticky jen do Česka. Jejich mapa našich měst, zámků a hradů je poseta červenými špendlíky. To jsou místa, která už navštívili. Je jich kolem tří set – některá přitom neznají ani mnozí Češi.
Namítám, že právě stavbou dálnic se moc chlubit nemůžeme. Garrik mě přerušuje a připomíná, že na Ukrajině se nestaví vůbec: „Naše oděská dálnice, jedna z hlavních v zemi, je tak děravá, že vám v rychlosti kolem 90 kilometrů začínají upadávat kola. Proto bychom měli přijmout alespoň české standardy.“
„Kdybychom se alespoň naučili vyrábět auta podle evropských standardů. Stát uměle podporuje ukrajinský automobilový průmysl, který nemá žádnou šanci obstát v konkurenci. Nechci jezdit v těchto strašných autech, chci evropskou úroveň. Problém je v tom, že cla na dovoz jsou tak vysoká, že pro nás evropské auto není dopravním prostředkem, ale luxusem,“ rozčiluje se Garrik, který si – jak jinak – za nekřesťanské peníze koupil české auto.
Český policista tě nezbije, zní z Kyjeva
Na kyjevském Majdanu jsem také snad poprvé uslyšel chválu našich strážců zákona. „Česká policie – to jsou lidé, ke kterým běžíš, jakmile se něco stane. Víš, že tě nikam nezavřou, nesvážou a nezbijí. Lidé nevyšli do ulic proto, aby podpořili opozici, ale proto, že se zvláštní jednotka Berkut zbláznila a začala mlátit lidi. Koho tedy chrání? Prezidenta a – promiňte mi ten výraz – pár prasat v žitě,“ dozvídám se.
„Příčinou všech událostí u nás je chování naší milované policie. Dám vám příklad: moje sousedka pravidelně pořádá divoké večírky. Policisté přijedou třikrát za jednu noc, domluví jí a neudělají nic.
Moje známá žije v Praze už 17 let. V domě měli problém s jednou starou paní, která hulákala po chodbách, opilá se vozila výtahem a podobně. Zavolali policii, ta přijela do tří minut, ráno přijela sociálka, sbalila babičku a odvezla ji navždy.“
Zůstat na Ukrajině, ale žít jako v Česku
Zajímavým rysem těchto pročeských a prozápadních Ukrajinců je jejich vcelku normální vztah k Rusku.
„V ekonomické rovině je spolupráce s Ruskem potřebná, a to v daleko větším rozsahu. Ve všech jiných rovinách ale jdeme a musíme jít v úplně opačném směru rozvoje společnosti. Nechce-li Rusko jít na západ a přeje-li si zůstat na východě, je to jeho volba,“ říká Igor, šéf jedné velké stavební firmy.
Cestě na západ ovšem brání unijní hranice a vízová povinnost. „Velmi bychom si přáli, abychom společně zrušili tyto umělé hranice a fronty na víza. Chceme zůstat na Ukrajině, ale chceme žít jako vy. Náš prezident je svými penězi v Evropě už dávno, ale nás tam bůhvíproč pustit nechce.“