Mluvíme hezky česky?

Host (Ivana Svobodová): Jak kdo. Někdo mluví opravdu hezky česky, někomu to jde hůř a někomu úplně nejhůř.

Moderátor (Jana Klusáková): Teď se vlastně říkává, jak dřív to všechno bylo lepší, bylo toho více. Prostě byli jsme mladší a jak všechno upadá, mravy a taky ten jazyk. Je to pravda? Vidíte to tak?

Host (Ivana Svobodová): Myslím, že pokud jde o jazyk, že nelze mluvit o úpadku. Každá generace si myslí, že ta jejich generace mluvila daleko líp než generace následující.

Moderátor (Jana Klusáková): Uchází-li se někdo o místo, k významným požadavkům patří znalost cizích jazyků. Někde je přímo podmínkou přijetí. Ale na ovládání mateřštiny se uchazeče nikdo neptá. Že by se u Čecha předpokládalo jako samozřejmost? A je to samozřejmost?

Host (Ivana Svobodová): Já se domnívám, že to samozřejmost není. Že tak, jako se učíme cizí jazyky, tak bychom se celý život měli vzdělávat i v jazyku mateřském. Protože přece jenom se ten jazyk mění, přece jenom jsme ze školy něco zapomněli a přece jenom ve škole se neučíme všechno to, co potom budeme ve své budoucí profesi potřebovat, pokud jde o jazykové vyjadřování.

Moderátor (Jana Klusáková): Požádala jsme rozhlasové oddělení dokumentace o všechno, co vyšlo v tisku o češtině v posledním půl roce. Je toho mnoho desítek stran. Někteří učitelé se v článcích shodují na tom, že dnešní děti se špatně vyjadřují, protože nečtou. A taky že rodiče s nimi moc nemluví a nebo skoro vůbec nemluví. Co jste měli k obědu? Brambory a maso. A co ve škole? Nic, jako vždycky. Jdu k počítači. Já si jdu zapnout televizi. A to prý je často celodenní konverzace. Není to přehnané?

Host (Ivana Svobodová): Já si myslím, že to přehnané je, protože v některých rodinách s dětmi komunikují, v některých rodinách se děti nedívají na televizi x hodin denně. V některých rodinách nesedí jenom děti u počítačů. Záleží opravdu od rodiny k rodině.

Moderátor (Jana Klusáková): A v některých rodinách se čte, bez ohledu na věk čtou děti, maminka, tatínek, babička, dědeček.

Host (Ivana Svobodová): Ale bohužel někde to je tak, i když babička, dědeček, maminka, tatínek čtou, tak děti nečtou.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč ne?

Host (Ivana Svobodová): To teda nevím.

Moderátor (Jana Klusáková): Řeč je mimo jiné způsobem chování člověka k ostatním lidem. V soukromém rozhovoru je přirozeným prostředkem obecná čeština. Ale je tu ještě takzvaný spisovný standard. Bývalo zvykem, že se používal ve veřejných projevech, také při neosobním jednání mezi cizími lidmi, linul se ze sdělovacích prostředků, mluvilo se tak ve škole. Co z toho, co jsem teď vypočítala, dosud platí? Tak já to řeknu od začátku. Veřejné projevy?

Host (Ivana Svobodová): Záleží na tom, o jaké veřejné projevy jde, kdo je hlavním mluvčím. Domnívám se, že pokud jde třeba o zpravodajské pořady ve veřejnoprávních médiích, tak tam skutečně spisovnou češtinu slyšíme, když jde o moderátory redaktory. Pokud jde o hosty, tak tam někteří stále používají spisovný jazyk, ale jsou tací, kteří používají obecnou češtinu a nebo pokud jde o Moravu, tak nějaký nářeční prvky.

Moderátor (Jana Klusáková): Víte, říká se, že média jsou normotvorná. No, ono se to zřejmě jenom neříká, taková je pravda. A mě se někdy stane, že ten host ve snaze o takovou jaksi velmi mimořádnou spisovnost řekne nesprávně místo dvěma, dvěmi. A teď já si říkám, mám ho opravit? Protože je to třeba nějaký politik ctihodný. Je mi to trapné a na druhé straně, když ten posluchač to slyší z Českého rozhlasu, no tak si může říci, že tak je to asi dobře.

Host (Ivana Svobodová): Pořád je dobře dvěma, pouze číslovka dva, číslovka oba, plus podstatná jména jako nohy, ruce, oči i uši mají v 7. pádě na konci a. Dvěma, oběma, ušima, nohama, rukama, očima.

Moderátor (Jana Klusáková): Paní Svobodová, co myslíte? Platí parafráze přísloví, předveď mi jak mluvíš a já ti řeknu jaký jsi?

Host (Ivana Svobodová): Na to je velmi těžké odpovědět. Určitě něco na tom bude, ale podle mého názoru úplně stoprocentně se na toto přísloví spolehnout nelze.

Moderátor (Jana Klusáková): V jednom tom článku, o kterých už jsem tady mluvila, jsem četla, že současný trh práce vyžaduje praktické jazykové dovednosti, které ovšem naše odborné ani vysoké školství neposkytuje. A to vinou začarovaného kruhu. Univerzity totiž připravují budoucí češtináře na vyučování tradičně, tj. postaru. A čeština jako nástroj obchodní komunikace, je pro ně cizím pojmem. Vidíte to jako problém?

Host (Ivana Svobodová): Vidím to jako problém. Já se domnívám, že by na všech vysokých školách čeština měla být jako vyučující předmět.

Moderátor (Jana Klusáková): Tedy i na školách technického směru?

Host (Ivana Svobodová): Tedy i na školách technického směru.

Moderátor (Jana Klusáková): Na medicíně?

Host (Ivana Svobodová): Na medicíně. Podle mého názoru všude, protože předpokládá se, že vysokoškoláci píšou, že vystupují na veřejnosti a bohužel jazyková výchova na především na středních školách není tak kvalitní a dost učitelů ji opomíjí. To, že ti vysokoškoláci mají s formulováním svých vlastních projevů ať už písemných nebo ústních, velké problémy. Ale oni velmi často na to přijdou, hledají jazykové kurzy. To známe z Jazykové porady velmi často. Se nás lidé ptají, jestli pořádáme jazykové kurzy, že by se zdokonalili v češtině. Bohužel Ústav ryze český je vědecké pracoviště, takovéto kurzy nepořádá. A bohužel ale také existuje řada agentur, které tyto kurzy pořádají, bohužel jsou ale tyto kurzy ne často kvalitní.

Moderátor (Jana Klusáková): Ano, já jsem také slyšela volání po tom, že by se měla vyučovat rétorika řečnictví, protože mnoho lidí veřejně vystupuje, ale špatně se jim mluví. Vidí totiž že nemluví zdaleka dokonale.

Host (Ivana Svobodová): To je pravda. Bohužel i rétorika se při jazykové výchově opomíjí. Dnes velmi často na školách je situace taková, že děti si v jednotlivých předmětech vyjadřují pouze písemně, to znamená, vyplňují pouze nějaké testy, kde zaškrtávají a, b, c, d a k mluvenému projevu se v podstatě v tom předmětu vůbec nedostanou.

Moderátor (Jana Klusáková): Za našich časů se učil sloh. Proč se to teď nedělá?

Host (Ivana Svobodová): Učí se také sloh, ale já si myslím, že ta jazyková výchova skutečně zejména na středních školách je nedostatečná.

Moderátor (Jana Klusáková): Posluchači nám občas do Českého rozhlasu sdělují své obavy o další osud jazyka českého. Obávají se likvidačního vlivu angličtiny na češtinu. Mnozí Češi prý mluví podivným hybridem. Není to už čeština ale ani ještě angličtina, nýbrž čengličtina. Jedna posluchačka uvedla jako důkaz otázku: Vo co gou? A dále slova písničky, kterou slyšela z rozhlasu: Život byl jeden krásný sen a všechno zdálo se nám i easy a hvězdy z nebe mizí. Co vy na to, paní doktorko Svobodová jako odbornice Ústavu pro jazyk český?

Host (Ivana Svobodová): Jde o tak zvanou vakeronštinu, to znamená, že do českého projevu pronikají tyto anglicismy, dříve to byly výrazy z jiných jazyků. Pokud je to v běžné komunikaci, ne na veřejnosti, tak nelze proti tomu nic namítat. Problém je ten, pokud někdo vyšperkovává takový projev na veřejnosti. To bych už hodnotila jako nevhodné.

Moderátor (Jana Klusáková): Cizí jazyky nás ohrožovaly už nejednou. Ve Středověku to byla latina, v 19. století němčina, docela nedávno různými stykovkami, chozrasčoty, sborkami a rozborky a výkřiky ech holoubku, ruština. A přece se mluví česky. V Českém rozhlase 1-Radiožurnále vám představujeme Ivanu Svobodovou z Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Řekla jsem České republiky. A co Česko. Připouštíte tento termín?

Host (Ivana Svobodová): Jazykovědci nic nenamítají proti Česku, protože to je slovo, které je ústrojně utvořeno, používá se už od roku 1775 nebo 7. bohužel ne všichni uživatelé češtiny s tímto výrazem souhlasí. Ne všichni ho užívají. Mnoho toto slovo odmítá.

Moderátor (Jana Klusáková): Vám osobně je docela sympatické?

Host (Ivana Svobodová): Já chápu jeho potřebu, protože Slovenská republika se jednoslovně vyjádři Slovensko, Polská republika Polsko a Česká republika, kdyby neměla Česko, tak by se muselo používat dvojslovné označení a to je mnohdy nevýhodné.

Moderátor (Jana Klusáková): O přípustnosti slova Česko a o dalších dvou stech nejžhavějších jazykových problémech vyšla nedávno v nakladatelství Sciencia knížka. Je malá, tak akorát do kapsy a jejími autory jsou Anna Černá, Josef Šimandl, Bohdana Uhlířová a také náš dnešní host Ivana Svobodová. Knížka se jmenuje Ze zkušeností jazykové poradny aneb na co se nás často ptáte. Na co?

Host (Ivana Svobodová): Na pravopis. Každý den odpovídáme zhruba 50 až 70 dotazů telefonicky a 20 až 30 dotazů, které nám lidé posílají prostřednictvím mailu a jak už jsem říkala v úvodu, nejvíce dotazů se týká pravopisu.

Moderátor (Jana Klusáková): Jsou to, myslíte, nějací studenti nebo žáci, kteří chtějí napsat dobře úkol.

Host (Ivana Svobodová): Ptají se i žáci i studenti a především jsou to takzvaní aktivní uživatelé češtiny, to znamená, lidé, kteří denně češtinu používají. Jazykoví redaktoři, korektoři, moderátoři a tak dále.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak povězte, co jim dělá největší potíže?

Host (Ivana Svobodová): V pravopisu jsou to velká písmena a interpunkce. Často máme zkušenosti s tím, že lidé se ptají na to, jaké písmeno, zda malé nebo velké, napsat v nějaké větě a ta věta přitom nedává smysl. Nebo je tak stylisticky kostrbatá, že by bylo dobré ji přestylizovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Knížka už je na světě pár týdnů. Máte na ní nějaké ohlasy?

Host (Ivana Svobodová): Máme na ni pozitivní ohlasy. Lidé si ji kupují a možná by si ji kupovali více, kdyby třeba i v menších městech byla k dostání.

Moderátor (Jana Klusáková): Knížka je to levná a je bezvadná, musím říct. Protože ačkoliv vy jste tam všichni vědci vážení lingvisté a tak dále, tak je psaná s takovým věcným humorem.

Host (Ivana Svobodová): Děkuji za pochvalu.

Moderátor (Jana Klusáková): Nechystáte pokračování?

Host (Ivana Svobodová): Zatím pokračování nechystáme, spíš bychom chtěli vytvořit internetovou jazykovou příručku, poradenskou příručku, aby uživatel češtiny, pokud by měl nějaký problém, si otevřel internet a prostřednictvím internetu na svůj problém získal odpověď.

Moderátor (Jana Klusáková): A kde to vázne? Proč to ještě není?

Host (Ivana Svobodová): My můžeme naplnit tu příručku jazykovědnými daty, ale potřebujeme programátory, kteří nám vypracují program na základě něhož budou si moci lidé na své dotazy vyhledávat odpověď.

Moderátor (Jana Klusáková): Jaroslav Putík ve své nové znamenité knize Bláznův polštář napsal: Zvlášť u malých národů psaná a vůbec jakákoliv forma jazyka udržuje jejich existenci. Bez jazyka ztrácí národ smysl. Velké národy na něm tak závislé nejsou. U nás je to existenční otázka. Souhlasíte se spisovatelem Putíkem?

Host (Ivana Svobodová): Já si myslím, že se nemusíme obávat, že by čeština vymřela, že by čeština přestala existovat. Musíme se pouze snažit, aby opravdu nebyla zasycena, přehlcena cizími slovy, zejména anglicismy, zvláště těmi, které jsou naprosto nepotřebné.

Moderátor (Jana Klusáková): A další český spisovatel Jáchym Topol letos dvaačtyřicetiletý naopak v loňském obsáhlém rozhovoru pro tisk, paradoxně nazvaném Můj domov je čeština, řekl. Jsme okraj, jsme díra, Čechy jsou díra a provincie. To si uvědomuji po všech svých cestováních a není mi z toho dobře. My nemáme jazyk, kterým mluví mnoho lidí, my nemáme žádné bitevní lodě. My nemáme tolik katedrál jako mají někde jinde, neměli jsme tolik kopiníků. Nemáme tolik středověkých mistrů. To co máme je dobré, ale jsme provincie. Český jazyk je jazyk provincie. Je to otázka několika desetiletí nebo možná dvou let, kdy čeští spisovatelé začnou psát anglicky. Jeden z důvodů bude, aby své knihy prodali, aby si dobře žili. Druhý, aby nebyli provinční. A třetí, že už je čeština vůbec nebude zajímat. Ze stejného důvodu začnou vycházet v Čechách i noviny v angličtině. Tak taková je tedy vize Jáchyma Topola. Co vy na to?

Host (Ivana Svobodová): Já takovou vizy nesdílím. Jsem optimista. Myslím si, že češtině nehrozí to, že by vymřela a že bychom se tady domlouvali pouze anglicky nebo jak jeden to v jazykové poradně navrhoval, esperantsky.

Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr, paní doktorko Svobodová. Evropská unie používá jako úřední řeč dva jazyky. Francouzštinu a angličtinu. K velké nelibosti Němců to není také němčina. Po vstupu do Evropské unie, tj. po 1. květnu letošního roku, se čeština stane jedním ze dvou desítek oficiálních jazyků unie. Do práce nastoupí armáda tlumočníků, protože všechny důležitější unijní dokumenty musí mít českou verzi. Co myslíte, můžeme se spokojit se zprostředkovatelskou prací překladatelů nebo se máme začít intenzivně učit těm dvěma úředním jazykům unie, francouzštině a angličtině?

Host (Ivana Svobodová): Já si myslím, že platí obojí. Že jednak bychom se měli učit angličtinu a francouzštinu, ale jednak bychom neměli opouštět češtinu a myslím si, že i nadále bude platit to, že všechny texty důležité i tedy právnické, budou překládány do češtiny.

Moderátor (Jana Klusáková): To říká doktorka Ivana Svobodová z Jazykové poradny ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.