Martin Huba - dvorní shakespearovský režisér

Host (Martin Huba): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Martin Huba v roce 1964 absolvoval herectví na bratislavské vysoké škole muzických umění. Působil v Košickém divadle, pak v Divadle poezie a také v Divadle Na korze, odkud přešel po jeho zákazu na novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě. V činohře Slovenského národního divadla působil více než 20 let. Od roku 1999 hostuje na řadě slovenských i českých scén.

Moderátor (Vladimír Kroc) Ve filmu se Martin Huba uplatnil například ve snímku Fany režiséra Karla Kachyni, Kuřeti melancholik Miroslava Brabce nebo v Hřebejkově tragikomedii Musíme si pomáhat. V pražském divadle v Dlouhé můžete Martina Hubu vidět ve hře Garderobier. Za roli Sera si vysloužil nominaci na cenu Alfreda Radoka za herecký výkon. Na letních Shakespearovských slavnostech režíroval Krále Leara a letos Romea a Julii.

Moderátor (Naděžda Hávová): Skoro by se mohlo zdát, že Martin Huba začíná být dvorní shakespearovský režisér. Povězte mi jako laikovi, dá se vůbec tak provařená hra jako je Romeo a Julie zpracovat ještě nějak jinak?

Host (Martin Huba): To máte tak, že tak provařené téma jako je láska, myslím, že si ji každý vaříme po svém a že stále nacházíme nové a nové mutanty a nové a nové variace. Přesně tak je to i u této Shakespearovy hry. Když je hlavním tématem láska, tak si myslím, že těch možností je nekonečné množství, protože na tento fenomén, lásku jako takovou, se dá nahlížet z nekonečného množství.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak tedy když jste dostal nabídku podílet se na dalším ročníku Shakespearovských slavností právě režií Romea a Julie, tak jste asi moc neváhal?

Host (Martin Huba): Trochu jsem zaváhal, protože zaváhat je slušné. Asi máte pravdu v tom, že to nebezpečí, které na vás číhá při odmítnutí z vašich výčitek svědomí a zbabělosti a tak dále, je větší než to nebezpečí, které na vás číhá, když to přijmete, takže ano, přijal jsem.

Moderátor (Naděžda Hávová): V hlavních rolích se představili ještě neokoukaní herci. Obklopují je ale velké herecké hvězdy jako je například Emilia Vašáryová, Bohumil Klepl, David Suchařípa, Jan Vlasák nebo Marek Vašut. Jak jste vybíral je? Myslím ty zkušené.

Host (Martin Huba): Tam je ten výběr relativně jednoduchý, protože Shakespear tuto hru obsadil dvěma megarolemi, potom jsou tam 2, 3 slušné herecké role a ostatní role jsou neobyčejně důležité a vyžadují vyzrálou hereckou osobnost, ale relativně málo rozsáhlé, takže máte určitě rozpaky, když jdete za někým a nabídnout mu rozsahem malou roli. Přitom jsem ale věděl a myslím, že i vzácnost mých kolegů je vyjádřena tím, že také chápali, že musí to být obsazeno kvalitně. Takže právě proto, aby riziko těch neokoukaných bylo mírně eliminované a aby ta stěna, od které se tam mladost odráží, byla také dostatečně kvalitní. Paní Emiliu jsem dlouho neváhal, svým způsobem mě to dráždilo jí nabídnout tuto chůvu, takovou rozvernou postavu, dá se říct, pro Emiliu ne moc typickou, aspoň já jsem doufal, že to zahraje tak, jak to zahrála. Jsem velmi rád, že se toho ujala. Suchařípu mám velmi rád jako herce konkrétního tónu a jsem velmi rád, že přijal nabídku na Vavřince, tedy na toho mnicha. Přiznám se, že pro mě je dost rozhodující, jestli herec a hlavně zkušený herec při splnění této dramatické kreace používá sebe a svůj osobní příběh a já jsem na tom přímo závislý, aby herec hrál svůj herecký příběh a nebo aby nabídl i svoji osobní zkušenost, aby to herectví bylo jakousi formou přiznávání se. Vůbec si myslím, že ta schopnost přiznat se, prozradit na sebe, dovolit nahlédnout do vaší duše, hrát s odhalenou hrudí, že to vyžaduje určité nervy, určitou velkorysost, určitou technickou připravenost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když vás tak poslouchám, tak zřejmě je pro režiséra asi vynikající, když má tu hereckou průpravu jako je to ve vašem přípradě?

Host (Martin Huba): Možná, že je to určitý druh výhody, ale nevím, jestli to je výhoda pro herce. Je pravda, že trošku poznáte těch hereckých tajemství a zákoutí duší a tak dále. Ale zase na druhé straně poznáte všechny herecké neduhy a všechny naše tajemství, které na ty režiséry zkoušíme, jak je obelstít, tak v tomhle je to zase nevýhoda, když máte tuto hereckou zkušenost. Ale jestli jde o výhodu a nebo nevýhodu v roli režiséra, tak když mám jako režisér nějaký požadavek, tak hned kontroluju sama sebe, jestli bych to já dokázal zahrát. V podstatě je to dost nepohodlné, protože na druhé straně nevím, proč bych si já měl myslet, že musím umět všechno zahrát, ale trošku mě to zdržuje, že nejdřív si to zkusím zahrát sám a potom jim ten požadavek řeknu, ale už si to pomalu odvykám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě k těm menším rolím. Ono se traduje, že tedy není malých rolí. Jak je to u vás, když za vámi někdy někdo přišel s nabídkou drobné role? Nikdy jste se neurazil nebo ano?

Host (Martin Huba): Nikdy jsem se neurazil. Totiž někdy i malá role může být velmi kvalitní role. A i ten, kdo vám ji nabízí, může být kvalitní člověk a nebo méně kvalitní člověk. Vždycky mohu říct, u mě je absolutně bezproblémové zahrát jenom s jednou větou, když ten člověk, který za mnou přišel, vím, proč přišel, on ví, proč přišel. Určité věci, když jsou nám jasné, tak skutečně nemám problém zahrát němou roli. Na druhé straně zas jsou takový druh lhostejného obsazení, když přijde za vámi s velkou rolí, vidíte na něm, že neví, proč vás obsadil, tak tam je větší nebezpečí odmítnout.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekl jste, že velké herecké hvězdy musí divákovi nabídnout svůj vlastní osobní příběh. Jak to bylo v případě těch mladých hereckých hvězdiček, které teprve vycházejí? Na představitele hlavních rolí Romea a Julie jste prý uspořádal velký konkurz, na který se přihlásilo asi 200 adeptů. Jak dlouho a jak složitě jste veronské milence hledal? Co museli oni nabídnout?

Host (Martin Huba): Já jsem rád, že jsme se vrátili k těmto mladým a neokoukaným. Už jsem se bál, že zůstaneme u těch zkušených. Strašně držím palce těm mladým, kteří vlastně vycházejí ze školy, kteří mají dneska strašně těžkou situaci v tomto světě trošku převrácených hodnot, kde děvče, které si svlékne podprsenku a řekne vám, jestli bude zítra sněžit a nebo bude pršet. Já si myslím, že pro tyto mladé je dost důležité vytvořit prostor, abychom si ctili a vážili samotný fakt, že jsou ochotni se věnovat ještě tomu, čemu se věnovat rozhodli, tedy divadlu. Jistě víte, že při těch 300 nebo 400 lidí, které člověk zkoušel, je velmi těžké někomu neublížit. Já každou příležitost využívám na to, abych se mírně omluvil za všechnu tu pokoru, kterému se nevyhnete. Jsou tam dvě věci, nechcete se mýlit a nechcete ublížit a chcete vybrat. Relativně bych řekl co možná nejoptimálnějšího představitele. Tam, když po těch věcech jako je hlas, určitá schopnost logicky členit větu a tak dále, v jednom momentě se dostanete na plochu, kde musíte zavřít oči a rozhodnout se pro intuici. Je asi nejdůležitější odhadnout, jestli ten dotyčný, pro kterého se rozhodnete, má dost odvahy v srdci vlézt na ten stresující prostor. Aby zůstal natolik klidný, aby mluvil logicky, aby mluvil svůj příběh, aby vám dovolil nahlédnout do své duše, do svých tajemství a tak dále. To všechno vyžaduje určitý druh jakési těžko definovatelné statečnosti. Jsem velmi rád, že u mladých představitelů mi tento můj tip vyšel a všichni čtyři, dva chlapci, Romea, Jirka Hájek a Láďa Hampl, stejně tak i děvčata, tuto statečnost projevili a já jsem jim za to dost vděčný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady je možná právě ten háček, právě speciálně u hry Romeo a Julie, protože třeba Julii je v té hře 14 let, Romeovi o něco málo víc. To je asi důvod, který jste teď popsal, že se ty Shakespearovské postavy obsazují obvykle staršími herci, i těm vašim představitelům je kolem dvaceti, tuším.

Host (Martin Huba): To je tak, že ve filmu si můžete dovolit ten luxus, že vsadíte na typ, víte, že to přestřihnete v momentě, kde by typ přestal stačit. Víte, že spravíte nejdříve nějakou krátkou sekvenci, kterou můžete několikrát zopakovat. Můžete do něj vstřihnout detail očí, můžete do něj střihnout udivené oči partnera a tak dále, prostě ta možnost pracovat s typem ve filmu a v divadle je nesrovnatelná. V divadle se musíte opřít i o určitou hereckou zkušenost, protože když bychom to velmi zjednodušili, tak vlastně divadelní 3hodinové představení je vlastně jeden trojhodinový filmový záběr. Ten člověk musí mít schopnost unést klenbu toho představení, unést tu zodpovědnost, kterou na něj ten trojhodinový čas klade. K tomu určitou zkušenost potřebujete. S tou krásou a s tou mladostí, samozřejmě, že je to překrásný fenomén, ale jen s tím nevydržíte, to vás podrží 10, 15 minut a potom musí přijít určitá schopnost hovořit potichu, aby vás bylo slyšet vzadu. Rozčílit se, říkat ty verše v takové kadenci, jako to Shakespear vyžaduje, a přitom emočně to zvládnout. Mladému herci můžete v divadle daleko méně pomáhat než ve filmu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já musím něco prozradit. My jsme před malou chvílí jmenovali dva hlavní představitele Romea, což byl Ladislav Hampl a Jirka Hájek. Ale úplně jsme zapomněli na Julie.

Host (Martin Huba): Nezapomněli, já jsem rád a využiji příležitosti, aby éterem zazněly další dvě jména dalších dvou mladých hereček, Zuzana Vejvodová, Kateřina Čapková. To jsou Julie. Jsem velmi rád, když někdo, kdo se zabývá tak málo lukrativní záležitostí jako je Shakespear a jako je divadlo. Jsem velmi vděčný finanční skupině PPF, která také jde do takového komerčního rizika a kromě daleko lukrativnějších záležitostí sponzoruje Shakespeara.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste mluvil o tom mládí, že bychom zabrousili také do vašeho dětství, protože vy pocházíte z umělecké rodiny. Váš otec byl herec, matka operní zpěvačka. Co z vás chtěli oni mít? Souhlasili s tím, že budete také umělec?

Host (Martin Huba): Po mé první premiéře, která byla v Košicích, přišla matka, otec a moje dnešní manželka, tehdejší děvče, do Košic za námi. Po představení jsme sedli do auta a v tom autě bylo nekonečné ticho. Já jsem viděl, že strhnutá šíje mého otce za volantem byla nekonečně soustředěná. Matka se stále s takovou velkou trémou podívala bokem na otce a vždycky hned uhnula pohledem. Moje dívka se také na mě nebyla schopna podívat z očí do očí. Bylo tam děsné ticho. Už jsem tak šli, já jsem viděl, že otec se uvolnil, nadýchl a povídal: Martine, vždyť to nevadí, já tě ještě těch 5 roků uživím, můžeš dělat něco úplně jiné.

Moderátor (Naděžda Hávová): Neměl tatínek pravdu, protože dnes patříte zřejmě mezi nejobsazovanější herce nejenom na Slovensku, ale také v českých divadlech a filmech. Česká divadla vás třeba pravidelně zvou k režijní práci. Jak se vůbec často pohybujete teď na Slovensku?

Host (Martin Huba): Můj pobyt na Slovensku je teď takový dietnější, ale zase na druhou stranu změna je život a zase se všechno ukazuje, že teď po tomto pražském období, které bylo neobyčejně krásné a bohaté, tak chviličku teď pobudu doma, tam bych se měl teď věnovat jak režijní, tak i herecké záležitosti. Teď ve Slovenském národním divadle v opeře režíruji Hamleta, operu Hamlet od současného slovenského autora, která už měla premiéru v Kolíně nad Rýnem a teď by měla být v Bratislavě. Docela se na to těším. Potom bych měl v činohře Slovenského národního divadla zahrát Cyrana.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste dosud pendloval mezi Prahou, Bratislavou a také Brnem, kde měla letos v lednu premiéru divadelní hra Incident. Liší se nějak divadelníci v Česku a na Slovensku?

Host (Martin Huba): Liší se samozřejmě, tak jako se liší ten slovenský herec od toho slovenského herce, tak se liší ten slovenský herec od toho českého herce. Možná se dá, kdybychom to chtěli takto zjednodušit a vím, že ono se to tak mírně traduje, že naše slovenské herectvo je trošku temperamentnější, vitálnější. České herectví je dost preciznější, kontroluje pointu a dá se říct, že je intelektuálně strohé. Ale já to považuji za velmi nepřesné členění. Já mohu říct, že jsem se tu pohyboval a cítil velmi dobře, i když mým programem je hájit a obhajovat konkrétní tón na jevišti, logiku a z logiky vycházející všechny možné mutanty a deformity, ale neměl jsem s tím nejmenší problém, že by mi někdo vysvětloval, že jsem příliš exotický tip, ale já jsem zase nepociťoval na druhé straně, že bych si neporozuměl s někým jenom proto, že je někdo Čech. S některými Čechy si rozumím mimořádně dobře, s některými Slováky si rozumím mimořádně dobře a naopak. Nedělil bych to podle národnostního principu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pane Hubo, chodíte vůbec někdy do divadla také jako divák? Dovedete v hledišti zapomenout na svou profesi?

Host (Martin Huba): Chodím do hlediště jako divák, ale nedovedu zapomenout na svou profesi, protože tam chodím většinou jako režisér kontroloval své představení. Pokud mohu, tak se na své představení chodím dívat, protože zase jako herec vím, jak je to důležité a užitečné občas kontrolovat a poradit kolegům hercům. Já si myslím, že jsem relativně slušný divák, ale zas bych lhal, kdybych řekl, že přitom nesleduji určité profesní tahy a švindly.

Moderátor (Vladimír Kroc): Říkáte, že jste relativně slušný divák. Jaký jste režisér? Když jsem poslouchal, jaký je problém pro vás třeba vybrat vhodné představitele, nejste příliš hodný na režiséra?

Host (Martin Huba): Myslím, že ne. Já vím, že je potřeba, aby herec hrál s určitou vnitřní pohodou. Na jedné straně samozřejmě herec musí být stresovaný a musí dokonce být v situaci, že překvapí sebe samotného sebou samým, co dovede, ale na druhé straně z herce dostanete to jeho maximum tehdy, když mu dopřejete určitý prostor suverénnosti být. Kdybyste ho dostali do psychického stresu, plodí fyzický stres a už to nefunguje, už ten herec je jenom v obranném mechanismu. Samozřejmě že je přirozené, když herec určité obranné mechanismy má, protože každý herec s určitým bytím na jevišti a s tím přiznáváním si musí mít, to by bylo zase nedobře, kdyby se člověk nestyděl. Já si myslím, že je dost důležité, aby režisér stresoval a nebo bičoval toho herce, dokud je to produktivní nebo to může být kontraproduktivní, že toho herce vybudíte natolik, že se on zavře sám do sebe a to je zase důležité rozpoznat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Existuje ve vaší paměti režisér, který by z vás vyždímal kvalitní výkon právě v té křeči?

Host (Martin Huba): Tam už potom musí přijít ten obranný mechanismus, kdy tam křeč přejde v takový zvláštní stav odvahy, kdy je vám všechno jedno. Tam nastává ten moment toho překvapení sebe samého sebe samým. V poslední době jsem pracoval s panem režisérem Krejčíkem na principu určitých krajních poloh a mám pocit, že jsem panu Krejčíkovi velmi vděčný, protože on má velkou schopnost člověka vytáčet, ale já ho strašně beru, já jsem mu za to byl vděčný. Mohu říct, že v jedné scéně, v které jsme se dost přeli, já jsem si myslel, že se pan režisér velmi mýlí, tak musím uznat, že jsem se uznal já a jsem rád, že jsem to hrál tak, jak navrhl pan režisér Krejčík.

Moderátor (Naděžda Hávová): Říká náš dnešní host, herec a režisér Martin Huba. Přejeme hodně sil do další práce. Děkujeme, že jste si udělal na nás volnou půlhodinu.

Host (Martin Huba): Já vám děkuji, že jsem mohl aspoň pár těch vět, které jsem řekl, pustit do éteru. Děkujeme za přijetí, děkuji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mějte se hezky, na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.