Mánes je pro mě něco jako pro zpěváka Lucerna

Host (Daniel Dvořák): Dobré odpoledne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Akademický architekt Daniel Dvořák se narodil 5. února 1954 v Praze. Studoval architekturu a scénografii u profesora Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a potom také ve Vídni. Od roku 1982 pracoval jako scénograf ve svobodném povolání. Zmíněná výstava kromě jiného připomněla jeho dlouholetou úzkou spolupráci s režisérem Jiřím Nekvasilem, s nímž od roku 1988 připravil 39 inscenací. Před 15 lety byli společně pověřeni jako intendanti řízením komorní opery Praha. Daniel Dvořák byl šéfem Státní opery Praha. Od září 2002 je ředitelem Národního divadla, s nímž autorky spolupracoval už od roku 1983. Jako scénograf se podílel i na muzikálech jako například Drákula, Monte Christo, Rebelové nebo Miss Saigon. Daniel Dvořák je ženatý a má 2 děti.

Moderátor (Naděžda Hávová): Souhlasí?

Host (Daniel Dvořák): Ano, souhlasí do písmene.

Moderátor (Naděžda Hávová): V souvislosti se zmíněnou výstavou k vašim padesátinám jste určitě bilancoval. Dozvěděl jste se o sobě něco nového?

Host (Daniel Dvořák): Já se přiznám, že jsem viděl své scénografie v takovémhle množství poprvé pohromadě. Já jsem jich udělal odhadem něco přes 200. Na výstavě v Mánesu byly ukázky zhruba padesáti. Nicméně mě to překvapilo zejména v tom smyslu, že jsem si to neuměl představit, že jsem tolik práce udělal. Zpětně když se ohlédnu, tak jsem si říkal: Kde jsem na to vzal čas.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kolik to bylo let, 30 zhruba?

Host (Daniel Dvořák): Naštěstí když se to potom rozpočítá na ty roky, tak to číslo už není tak ohromující. Ty nejstarší práce, které jsem tam vystavil, takové ty úplné začátky poloamatérské, spadají někde do poloviny 70. let minulého století, kdy jsme jako študáci, středoškoláci končili v té době střední školu, tak jsme hráli poloamatérsky divadlo a já, protože jsem studoval architekturu interiéru, tak jsem musel vyrábět kulisy a odtud už byl jenom krůček k tomu navrhování.

Moderátor (Naděžda Hávová): Výstava v Mánesu sice skončila 2. ledna, mimochodem proč trvala tak krátce?

Host (Daniel Dvořák): Ona i stou stavbou a zbouráním trvala 3 týdny. Je potřeba říct, že výstavní síň Mánes se musí pronajímat, to znamená za peníze a ne malé. Vzhledem k tomu, že jsem si výstavu jako svůj soukromý podnik hradil ze svých soukromých prostředků, tak jsem se už nechtěl více rozmazlovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Výstava skončila, ale zůstává publikace autorské dvojice Pavel Petráněk, Milan Černý s názvem Daniel Dvořák, Jiří Nekvasil a jejich divadlo. Pravdou je, že podobně soustavná režijně scénografická spolupráce u nás zřejmě nemá obdoby.

Host (Daniel Dvořák): Když to Pavel Petráněk spočítal a dospěl k číslu 39, tak jsme se podivili, já i režisér Jiří Nekvasil, protože samozřejmě víme, pamatujeme si všechny inscenaci, na kterých jsme spolupracovali, ale nikdy nás nenapadlo je počítat a nikdy nás také nenapadlo, že jich je tolik. Skutečně pokud by se dělala top twenty v novodobém českém divadle, který režisér s jedním scénografem vytvořil nejvíce inscenací, tak bychom asi vyhráli.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čím myslíte, že to je, že ta vaše spolupráce trvala tak dlouho, žádná ponorková nemoc, absolutní souznění?

Host (Daniel Dvořák): Právě je to přesně naopak. My se od začátku velmi tvrdě hádáme o těch inscenacích. Teď už samozřejmě méně, protože už se ty hrany obrousily. Nicméně v těch počátcích jsme hned se do sebe při každé příležitosti pustili, samozřejmě umělecky. Takže už vlastně žádná ponorková nemoc nemohla nastat, protože už jsme si takové ty různice a vášně odbyli na tom začátku a teď už ta spolupráce je taková velmi věcná a velmi rychle směřující ke kýženému cíli, tj. k nějaké zajímavé inscenaci.

Moderátor (Vladimír Kroc): Asi před dvěma měsíci měla v Národním divadle premiéru nově nastudovaná Smetanova Prodaná nevěsta. Část publika ji nepřijala právě vřele, když se na scéně objevila americká vlajka, diváci svoji nelibost projevovali i hlasitě. Pro vás to muselo být dvojnásob nepříjemné, jednak jako pro autora scény, potom i jako ředitele Národního divadla.

Host (Daniel Dvořák): Ty pocity samozřejmě jsou stejné v tomto případě jak u ředitele, tak u scénografa, lépe řečeno u spoluinscenátora, protože samozřejmě tím, že ta věc vzniká v nějaké dohodě s režisérem, tak cítím spoluzodpovědnost nejenom za výtvarnou stránku, ale za celý koncept té inscenace. Já se domnívám, že ty reakce byly přemrštěné. Už z toho důvodu, že všichni víme, že se vyskytuje v Prodané nevěstě amerikánský medvěd a indián a nikdy to nikoho nepobuřovalo. A když se tam ještě objevili vojáci jak vystřiženi z války Sever proti Jihu a zamávali si tím praporkem zmíněným, tak si myslím, že jsme tak daleko od Bedřicha Smetany a jeho Libreta nebyli.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ale tu americkou vlajku jste po premiéře stáhli?

Host (Daniel Dvořák): Tam totiž došlo k omylu, to musím vysvětlit. My jsme zkoušeli se skutečnou americkou vlajkou, tedy se státním symbolem, což není dobré používat v divadle, pokud se nějaká, o nějaký titul, kde to je vysloveně zapotřebí. Já jsem ji nahradil takovou stylizovanou, která byla jednom v různých kombinacích modrých barev, nebyla tam ta červená. Lépe se hodila do té snové atmosféry. Nicméně nějakým řízení osudu se stalo, že při té premiéře vytáhle někdo omylem tu pravou skutečnou americkou, což asi také způsobilo možná větší pobouření, než kdyby tam byla ta stylizovaná. A tu já jsem potom na tu druhou premiéru dal pryč, protože jsem nechtěl, aby jaksi stalo Národní divadlo při premiéře Prodané nevěsty kolbištěm pro různé ideologické a politické půdky. Pak na těch dalších představeních už jsme tam vrátili tu správnou stylizovanou, kterou jsme mezitím nalezli. Od té doby je to tak, jak to mělo být od začátku, a také žádné negativní reakce už jsme nezaznamenali.

Moderátor (Naděžda Hávová): Při nástupu do funkce jste řekl, že vaším hlavním úkolem bude integrace pražského Národního divadla do evropského kulturního povědomí a naopak nutné vstřebávání zahraničních vlivů. Teď tak přemýšlím, copak před rokem 2002 nebylo naše Národní v kulturním povědomí Evropy?

Host (Daniel Dvořák): Divili byste se, že mnohem méně, než bychom očekávali. Já jsem byl předtím od roku 1988 ve Státní opeře Praha a tam se nám podařilo velice rychle proniknout do té sféry zahraničních médií, tisku, nejenom odborného, ale i denníků, že jezdili, představte si to, že jezdily recenzenti deníkový na premiéry do státní opery. O něčem takovém se v té době Národnímu divadlu ani nesnilo.

Moderátor (Naděžda Hávová): I když pravda, co se týká činohry, nemluvím o baletu a nebo o opeře v Národním divadle Praha, tak na činohru zřejmě nikdo ze zahraničních novinářů do Prahy nepřijede, protože česky neumí.

Host (Daniel Dvořák): To je samozřejmé, ale na druhé straně existují i šance pro činohru, jak se prosadit do evropského kontextu. My jsme hned po mém nástupu s tím začali a vlastně takový jako první hmatatelný výsledek bude právě teď na začátku roku 2005. V únoru odjíždí činohra na hostování do prestižního Theatro di Roma do Říma, kde bude hostovat stylovou Drahomírou a dokonce potom provedeme jednu současnou italskou hru společně, je to jednoaktovka, čili se bude hrát v jednom večeru italsky i česky s italskými herci italsky a s českými herci česky, takže je možné vlastně nalézt nějakou bázi, jak do toho evropského kontextu prosadit i naši činohru, která je vázaná na jazyk.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaké zahraniční vlivy se vám za půldruhého roku podařilo vstřebat?

Host (Daniel Dvořák): Těch vlivů je celá řada. Už jenom to, že vlastně jsme posílili spolupráci třeba s festivalem německého divadla. Nově jsme teď navázali velmi těsnou spolupráci s festivalem Struny podzimu, který je také zaměřen na takovou tu alternativní mezinárodní kulturu. Samozřejmě snažíme se přilákat do Prahy na hostování různé umělce. Byli zde právě i zmínění kolegové z Theatro di Roma, hostovali na podzim ve Stavovském divadle. Těch aktivit je celá řada. Myslím si, že je to takový úkol dlouhodobého charakteru a že se nedá vyřešit za jednu sezónu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Před časem jste prohlásil, že ze státem subvencovaných divadel se mohou stát zaopatřovací ústavy pro přestárlé a neschopné umělce. Jak se tomu bráníte v Národním?

Host (Daniel Dvořák): V souvislosti se vstupem do Evropské unie začal platit zákon, který de facto zabraňuje dávání termínovaných smluv. Samozřejmě v těch jaksi zemích, kde dbají na to, aby uplatnění zákonů bylo smysluplné, okamžitě udělali výjimku pro divadla, protože si uvědomili, že prostě pro umělecké instituce tohoto typu je to zhouba. U nás tato výjimka doposud není, takže to vypadá, jestli se ta situace nezmění, že se nám budou v divadlech hromadit herci, protože samozřejmě potřeba mladých neubude a budou zůstávat ti starší a nebo také nemusí to být jenom věková záležitost, ale ti méně schopní, což zejména v operní oblasti, kde ten hlas je fyziologická záležitost, a v baletu, kde je to totéž, prostě si neumím představit, jak by to nakonec mohlo dopadnout.

Moderátor (Vladimír Kroc): Řešením je tedy výjimky ze zákona?

Host (Daniel Dvořák): Pochopitelně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Už se Naďa zmínila o tom, že kromě jiného spolupracujete také na muzikálech. Jak se liší výtvarná práce pro muzikálovou produkci a scénografie v kamenném divadle?

Host (Daniel Dvořák): Záleží samozřejmě na titulu, na inscenaci. Zásadní rozdíl bývá zpravidla v tom, že muzikály se hrají seriálově. To znamená, ta dekorace se postaví, nasvítí a pak se v ní hraje třeba celý rok. Zatímco kamenná divadla jsou zpravidla repertoárová, to znamená, dopoledne se zkouší nějaký titul, který se připravuje k premiéře, pak se odpoledne postaví dekorace na večerní představení, odehraje se zmíněné představení, zbourá se dekorace a tak se ten kolotoč opakuje. To znamená, že v těch muzikálových produkcích si může scénograf dovolit některá technická řešení, která jsou složitější svou povahou a na které by prostě v repertoárovém divadle nebyl tak říkajíc čas.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vraťme se ještě k vaší výstavě. Součástí této expozice 50 na 50 byla i vaše sbírka současného umění. Co vás k této zálibě přivedlo nebo spíše od jaké doby sbíráte moderní u mění soustavně?

Host (Daniel Dvořák): Celkem od mládí, se dá říct, ranného, někdy tak od začátku 80. let. Vedlo k vystavení těch obrazů a soch, měl jsem podobné pohnutky jako v případě těch scénografií. Já jsem vlastně nikdy ty věci neviděl pohromadě, protože je mám roztrkané jednak doma v různých místnostech, ale protože už se mi tam dávno nevejdou, tak ještě na různých jiných místech, dokonce některé mám i v ředitelně v Národním divadle. Měl jsem takovou touhu spatřit je někdy všechny pohromadě a podívat se na to, jestli ta kolekce má nějakou zajímavost jako celek. Využil jsem příležitosti výstavy v Mánesu a kdo zná tu výstavní síň, tak ví, že je tam ještě tak zvaná dolní kromě té horní, která je přístupná z nábřeží, ta se pro to ukázala jako velmi vhodná.

Moderátor (Vladimír Kroc): Proč jste se zaměřil zejména na členy skupiny Tvrdohlaví?

Host (Daniel Dvořák): Protože jsou to více méně moji generační vrstevníci, to znamená já jsem měl možnost je sledovat většinu z nich již v době studií nebo těsně po skončení studií. Kromě toho jsou mi jaksi názorově blízcí, to znamená, že mám takový dojem alespoň, že těm jejich věcem lépe rozumím nebo umím je ocenit, umím je oslovit.

Moderátor (Naděžda Hávová): V čem vidíte poslání sběratele uměleckých předmětů?

Host (Daniel Dvořák): Toho sběratelství samotného o sobě bych si netroufl přesně říct, co je posláním, ale co je hezké a co mě na tom baví, je obklopování se obrazy, protože každý obraz je vlastně okno do nějakého nového světa. Myslím si, že stojí za to do něj vstoupit vždycky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kde se ve vás vzala láska k umění, je asi zbytečné se ptát. Váš otec František je známým historikem umění, autorem monografií Kamila Lhotáka, Jana Zrzavého nebo Františka Tichého. Ale proč jste se rozhodl právě pro scénografii?

Host (Daniel Dvořák): To tak vyplynulo více méně samo. Já jsem začal studovat architekturu interiéru a myslel jsem si, že se stanu tak říkajíc normálním architektem. Nicméně mezitím jsme začali hrát s kamarády a spolužáky amatérsky divadlo, tam jsem se dostal k tomu nošení a posléze i navrhování a vyrábění kulis. Už jsem tam jako uvízl v té sféře a pak logicky vlastně když se objevila možnost studovat v ateliéru našeho nejvýznamnějšího scénografa profesora Josefa Svobody, tak jsem k němu přešel a dokončil jsem potom studia už u něho.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zahrál jste si někdy později po těch amatérských pokusech?

Host (Daniel Dvořák): Ne, to jsem hrál naposledy a byl jsem špatný herec a od té doby jsem to nikdy nezkoušel zopakovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já jsem někde četla váš výrok, že nejlepším architektem je zvyk. Jak tomu rozumět a řídíte se také tím doma?

Host (Daniel Dvořák): To já říkám manželce jako že hlad je nejlepší kuchař, tak nejlepší architekt je zvyk. Něco na tom je, protože kovářova kobyla, jak se říká, chodí bosa, tak samozřejmě náš dům a náš byt vypadá po té architektonické stránce dost bědně, tak abych to nějak zamluvil a omluvil, tak používám tenhleten výrok.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co vás lákalo na postu šéfa tak konzervativní instituce jako je Národní divadlo?

Host (Daniel Dvořák): Ta výzva změnit. To je samozřejmě velká výzva a velký úkol a čím je vlastně ten organismus komplikovanější a větší, tak tím je ta výzva lákavější.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já se přiznám, že už delší dobu přemýšlím, jak umělci, u něhož se předpokládá, že je duší bohém, svědčí, když se z něho stane ouřada. Jde to vůbec dohromady, výtvarničení a ředitelování, jak to cítíte na sobě?

Host (Daniel Dvořák): Pochopitelně ten bohém musí zůstat za dveřmi ředitelny. Lze to skloubit za předpokladu, že si člověk umí dobře zorganizovat svůj čas a neplýtvá časem na věci, které nejsou podstatné nebo jsou nějaké kratochvilné. To znamená, že slouží k zabíjení času. A navíc z psychického hlediska je to vhodný doplněk, ta kreativní činnost, protože ta zmíněná úředničina je přece jenom taková trochu deptající nebo alespoň monotónní a ta kreativní činnost, když si sednu ke kreslícímu stolu, tak tomu říkám, že jsem v lázních, tak tam mě vždycky občerství a nebije mě novou energií právě zase i pro to úřadování.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte v ředitelně kreslící stůl?

Host (Daniel Dvořák): Ne, to ne. To zase se musím umět odstřihnout a prostě když jsem v divadle, tak žiji problémy divadla, a své scénografické problémy nechávám doma na stole.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste před malou chvílí řekl: Kovářova kobyla chodí bosa. Sám jste před vysíláním nám ještě prozradil, že pro Národní divadlo Praha vytvoříte za rok jednu, dvě scény, spíš pokud děláte, tak děláte pro jiná divadla. Já jsem si myslela, že ředitel divadla, nota bene scénograf, má skoro monopol na takové věci.

Host (Daniel Dvořák): Kdo ví, jak vzniká divadelní inscenace, tak je mu známo, že scénografa neurčuje ředitel, a to ani v případě, že se jedná o jednu a tutéž osobu, nýbrž scénografa si vybírá režisér. A tak tomu vždycky bylo a je tomu tak i nyní v Národním divadle, takže já pokud dělám scénografii pro Národní divadlo, tak je to vždycky na základě toho, že mě nějaký režisér vyzve, abych s ním spolupracoval. A protože mě také vyzývají z jiných divadel, tak dělám pro ta jiná divadla. Musím říct, že i to hostování v jiných divadlech je dobré nejenom pro mne jako scénografa, ale i jako pro ředitele, protože mám možnost obhlédnout, jak to kde v kterém divadle funguje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to poučné, třeba nějaká zkušenost ze zahraničí?

Host (Daniel Dvořák): Zejména tedy musím říct, když v zahraničí zjistím, že to funguje hůře než u nás, tak jsem spokojen a mám z toho takovou škodolibou radost trochu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jaké máte předsevzetí nebo plány do tohoto roku jako generální ředitel Národního divadla?

Host (Daniel Dvořák): My připravujeme poprvé ve 120leté historii Národního divadla kompletní provedení největšího operního díla, tetralogie, čili čtyřech velkých oper Richarda Wágnera. Ten soubor se jmenuje Prsten Nibelungův. Začne první cyklus 17. dubna. Velmi se na to všichni těšíme, ale zároveň se trochu bojíme, protože jak už jsem uvedl, je to poprvé a nikdo nemáme s takovým kolosem divadelním, jenom dekorací pro informaci je 14 kamionů, zkušenost, takže zároveň máme trochu obavy, abychom to zvládli. Doufám, že to dobře dopadne. To je ten největší úkol, který nejenom mě, ale celé Národní divadlo čeká v druhé části této sezóny. To znamená v první polovině roku 2005.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jaké plány máte jako scénograf nebo čekáte, až vás někdo osloví?

Host (Daniel Dvořák): Jako scénograf mám hlavně jeden plán, abych to vždycky stihnul.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem četl, že připravujete pro Slovenské Národní divadlo v Bratislavě inscenaci Rusalky?

Host (Daniel Dvořák): Ano, už je odevzdaná, už se vyrábí a už se začne na jaře zkoušet. Jako scénograf mám výhodu, že u všech těch zkoušek nemusím být, že také mohu využít spolupráce s asistentem nebo asistentkou. To mi umožňuje obě tyhle funkce skloubit. Nicméně na tu Rusalku do Bratislavy se těším. Vlastně je to naše jubilejní 40. inscenace s Jiřím Nekvasilem. Těším se na ni proto, že ten koncert vypadá velmi zajímavě a jestli se nám podaří ho dotáhnout do té podoby, jak jsme si ho vysnili, tak si myslím, že by mohlo vzniknout pěkné a zajímavé představení.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak ať se vám daří. Naším hostem v pořadu Dva na jednoho byl akademický architekt Daniel Dvořák, ředitel Národního divadla, scénograf. Děkujeme za návštěvu, na shledanou.

Host (Daniel Dvořák): Hezký den a na slyšenou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.