Lichožrouti zažívají renesanci. Dnešní maminky film vnímají jinak než v roce 2016, říká ilustrátorka Miklínová
Výtvarnice, ilustrátorka, scenáristka animovaných filmů a režisérka Galina Miklínová ilustruje knihy předních českých autorů, jakými jsou Petr Stančík, Alena Mornštajnová, Radek Malý a další. „Vždycky mě nesmírně překvapí, když mi někdo nabídne další práci, je pro mě pořád okouzlující, že se tím uživím, že to někoho zajímá,“ usmívá se. S básníkem, spisovatelem a textařem Pavlem Šrutem společně vytvořili slavnou trilogii Lichožrouti.
Lichožrouti vás provázejí pořád, i když je to kniha z roku 2016?
Čtěte také
Ano. Celá sága, která začala jednou básničkou, pak přešla přes trilogii, animovaný film, se letos uzavírá známkou. 12. 6. vychází aršík Lichožroutských známek i obálek prvního dne. Mám z toho ohromnou radost.
To jsou známky jenom pro sběratele nebo je můžu nalepit na dopis?
Můžete si je koupit, je to takzvaná příležitostná známka, kterou Česká pošta vydává. V tomhle případě bude na trhu 600 tisíc známek.
Vy jste se na známkách podílela přímo fyzicky, že jste vytvořila Lichožrouta, který bude na známce?
Celý aršík jsem se svým grafikem Jirkou Vaňkem udělala, je zajímavé, že už se známky ne všechny ryjí. Ještě pár případů je, kdy se ryjí známky, ale v této dětské edici, se kreslí. Je to digitálně zpracovaná známka, ale tiskne se běžně v tiskárně cenin.
Jako výtvarnice, ilustrátorka, která se věnuje tvorbě pro děti, si to nějak testujete na svých dětech, než s něčím vyjdete ven? Jestli má mít postava takovou nebo makovou podobu?
Vůbec. To si myslím, že by byla cesta do pekel. Člověk by měl být zodpovědný sám za sebe a měl by vědět sám, že věc, kterou pouští ven, je v pořádku. Nikdy jsem na nich nic netestovala, ani jim nečtu rukopisy. Někdy se přijdou podívat do ateliéru, dívají se, co dělám, ale nikdy jsem na dětech nic netestovala. Ani na žádných jiných dětech.
Komáři se ženili, máme tady čerstvou novinku. To je knížka Víta Peřiny, což je šikovný autor. Všichni, co jsme tady na Světu knihy, známe říkanku nebo básničku: „Komáři se ženili, bzum, bzum ženili...“ Jsou to variace na tu říkanku?
Ne, vůbec, je to takový roztomilý krvák Víta Peřiny, což je jeho prvotina, ale velmi zdařilá. Je to čerstvá novinka, na téhle knížce ještě krev nezaschla, jak s oblibou říkám. Tahle písnička se tam skoro nevyskytuje, ale končí komáří svatbou. Začíná pohřbem. Jak víme, komáři mají krátký život, díky nám lidem.
A začíná zvukem – je to zvuk plácnutí. Kapitola se přímo jmenuje Zvuk začátku a poslední kapitola se jmenuje Zvuk konce. Moc se mi to líbilo. Ta knížka je vtipná, veselá, je o komárovi, který je tisící komár rodičů, má být jiný, výjimečný. Už dlouho se mi nestalo, že bych se u textu smála nahlas.
Když ztvárníte komáry, zabila jste od té doby komára, když si na vás sednul?
No, nezabila. Je to stejné, jako když jsem ilustrovala text Pavla Šruta Pavouček Pája. Od té doby máme dům plný pavouků, nevymetám je.
Než jste spokojená, než to dáte z ruky – toho komára, jakým procesem to projde?
Hodně rešeršuju, než nakreslím knížku. Důležitý je první vjem, když čtu text, musím být doma sama, snažím se koncentrovat a dělám si skici. Většinou text čtu třikrát, někdy i pětkrát, ale dám na první impresi, vrátím se k prvním skicám. Pak si dávám od knihy trošičku pauzu a dělám jiné věci, ale vracím se v myšlenkách k té knize, pak ji graficky zlomím a postupně se dostáváme k výslednému tvaru, jak by to mělo vypadat. Teprve pak začnu kreslit.
Každá kniha má svůj rytmus. Pro mě je důležité, abych rozuměla rytmu té knihy a abych uměla rozhodnout, jaký formát bude potřebovat ta kniha, jaký font vybereme s grafikem, kolik tam bude ilustrací, jak to bude členěné, jakou budou mít barevnost... Tohle všechno vám text řekne, ale neřekne vám to hned. Postupně se to do toho vpíjí.
Co dělají Lichožrouti teď?
Myslím si, že se houfují a těší se na 12. 6., to bude velký den. A myslím si, že zažívají určitou renesanci, je to vidět i na prodejích nebo zájmu o besedy a dílny, co se Lichožroutů týče. Dorostla generace, která knížku neznala a která se s ní seznamuje. Vracejí se, to je dobře.
Čtěte také
Když jsem na tom byl s vnoučaty v kině, ten nejmladší potom říkal: „Ale dědo, já jsem se trochu bál.“ Chcete, aby se děti bály?
Docela mám ráda, když se bojím i já, ale ne tak moc. Je fakt, že už to s věkem trošku přehodnocuji. Ale to je zajímavé, co říkáte. Jsem si vědoma toho, že ten film je trochu ostrý. Ale teď jsem ho promítala v Českém centru v Londýně na ambasádě a tam za mnou přišly asi tři maminky a říkaly: „To bylo tak roztomilé! Ten film byl tak strašně pěkný!“ Říkala jsem: „Jak máte staré dítě?“ „Pět a sedm...“
A najednou jsem si uvědomila, že se posunulo vnímání toho, co je ostré, a co tehdy v roce 2016 některé maminky strašilo. Najednou mě překvapilo, že jim film přišel milý, protože takhle bych ho určitě nenazvala.
Na co se kromě 12. června ještě v následujících měsících Galina Miklínová těší? Jak se stalo, že se knížka Vombat Jirka, kterou ilustrovala, dostala na britský trh? Využívá ilustrátorka taky schopnosti umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Každou druhou stránku jsem se smál nahlas, pochvaluje si ilustrátor Čapek knihu Zdeňka Svěráka
Pohádka Čerti nejsou Zdeňka Svěráka měla být původně film, nakonec vznikla kniha. Ilustroval ji světoznámý výtvarník Jindra Čapek.
-
Pokračování filmu o psu Gumpovi je veselejší. Hraje v něm i Štěpán Kozub, přibližuje autor příběhu
Spisovatel Filip Rožek je autorem knížky Gump, pes, který naučil lidi žít. Další pokračování vychází i jako audiokniha, dokončuje se film. Poslechněte si celý rozhovr.
-
Kreslil jsem čtyřiadvacet stran komiksu za měsíc, vzpomíná Marko Čermák na Rychlé šípy
Tramping se změnil. Ale existuje dál. I to v rozhovoru s Lucií Výbornou říká trampská a country legenda a mimo jiné i druhý kreslíř slavných Rychlých šípů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.