„Kreslím, aby mi z toho nepřeskočilo.“ Svoje grafiky z fronty tvoří Andrij Rojik přímo v zákopu
Ukrajinu před ruskou agresí brání i umělci – a mnozí už dosáhli i důstojnických hodností. Jedním z nich je Andrij Rojik, původní profesí architekt, a také talentovaný grafik. Na frontě má u sebe kromě zbraně i tužku a ztvárňuje to, co mu právě zaplavuje srdce i mysl – aby ho nepohltily vlastní emoce, jak si sám uvědomuje. Ve svých kresbách tak zachycuje to, co jeho spolubojovníci prožívají už víc než dva roky každý den. Na rozdíl od něj to ale neumí vyjádřit.
Architekt a grafik Andrij Rojik bojuje na frontě už třetím rokem. Jeho přátelé využili několikadenního odpočinku v Oděse a uspořádali výstavu jeho válečných grafik v jedné z galerií ve starém městě. Nejde o žádné veselé obrázky. Andrij skromně připouští, že grafiky nejsou jen prvoplánovým odrazem strašlivé válečné reality.
„Chlapci do mých prací vkládají hluboký smysl, který tam asi určitě je. Jsou to lidé, jejichž názoru si vážím, takže to zřejmě bude umění. Když maluješ své pocity a v lidech to vyvolává nějaké emoce, znamená to, že jsi nepracoval zbytečně,“ myslí si Andrij.
„Každý opravdový umělec je citlivou bytostí. Já kreslím proto, aby mě moje emoce nepohltily, aby mi z toho všeho v hlavě nepřeskočilo. Rozhodl jsem, se, že s těmi emocemi musím nějak pracovat a nedržet je uvnitř. Je to čistá art-terapie,“ svěřuje se.
Andrij Rojik se snaží veřejnosti předat pocity obránců na frontě. „Dá se říci, že jsem něco jako prostředník mezi vojáky a civilními obyvateli. Chci jim povědět o tom, co vojáci cítí. Mnozí spolubojovníci mi totiž říkají, že kreslím to, co sami cítí uvnitř, ale nedokážou to popsat ani vyjádřit. Moje umění díky tomu má smysl, přestože jsem to tak ani původně nezamýšlel.“
Čtěte také
Se smrtí v zádech
Na frontě má Andrij u sebe vždy zbraň i tužku. „Skicák mám pořád v batohu. Kdykoli, když mám chvilku, sednu si v zákopu a kreslím. Samozřejmě, že je to většinou o Bohu a válce – o tom, co mě zasahuje, co se mě bezprostředně dotýká. A pak se na moje obrázky podíval tady Saša a napsal k nim verše…“ odkazuje na kolegu vojáka-umělce, který si nechává říkat jen Strýček Váňa.
„Chtěli jsme představit Andrijovy práce širší veřejnosti a ukázat, že umění se rodí i ve válce. Mezi vojáky je totiž spousta lidí, kteří dokážou umělecky ztvárnit to, co vidí. Realitu filtrují přes svoji duši a srdce. Jejich tvorba není hodnotná jen kvůli tomu, že se rodí za války. V každé z těch prací se skrývá hluboké pochopení slova ‚život‘,“ vysvětluje básník a voják.
Podle něj Andrij možná ani sám nechápe hloubku svých grafik. „Jsou silnější než on, jsou to díla, která už nejsou jen jeho, ale stala se národním dědictvím. Musíme je ukazovat mládeži i dospělým, aby neztratili schopnost myslet a cítit,“ zdůrazňuje.
Hlas, který by měl být slyšet
Andrijovy kresby by podle strýčka Váni mělo vidět co nejvíc lidí, aby pochopili, co se na Ukrajině děje. „A i kdyby tato expozice byla jednou jedinou, tyto obrazy bezpochyby přežijí zkoušku časem,“ říká básník a dodává, že nejde jen o samotné umění, ale o také osobnost autora.
„Podívejte se na Andrije, jak je ověšený řády. Ne každý se v jeho relativně mladých letech stane válečným veteránem s mnoha zásluhami. Na Ukrajině máme hodně zdravých a schopných lidí, kteří se ale bojí, nemyslí a nechtějí vidět realitu. Nepřemýšlejí o zemi, ve které budou žít. A Andrij jim ukazuje cestu: je možné být umělcem i vojákem zároveň. Je to velmi silné a hluboké spojení vojáka a tvůrčího člověka.“
Teď a tady
Kdyby Andrij Rojik nebyl opáleným a všemi větry ošlehaným důstojníkem, tak by se při těchto slovech i začervenal. „Podle mého spočívá největší hodnota těchto malůvek v tom, že zachycují okamžité emoce – teď a tady, ne až někdy potom,“ zamýšlí se.
„Uvědomuji si, že válka jednou skončí, vrátím se k práci architekta do svého ateliéru. Vzpomínky na válku se postupně pokryjí lakem a pozlátkem, budou zkrátka jinými. Proto zachycuji své emoce přímo na místě, bez jakýchkoli příkras a lži. Kreslím tak, jak to momentálně cítím,“ popisuje Andrij.
Někteří mu vytýkají až příliš drsnou povahu jeho prací. Andrij a Váňa na to mají jasnou odpověď: taková je ale válka – krutá, krvavá a strašná.
Související
-
Zápisky z fronty. Svědectví válečného reportéra Martina Dorazína z ukrajinského bojiště
Je to půl roku, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Válku přímo na místě už řadu měsíců monitoruje reportér Martin Dorazín. Poslechněte si, jak vypadá konflikt jeho očima.
