Koně jsou jako děti – potřebují dostatek pohybu a společnost, říká trenér lipicánů

Lipicáni se rodí černí, šedí nebo hnědí

Někteří lidé mají to štěstí, že se jejich koníčky nakonec stanou jejich prací. Podařilo se to i jednomu slovinskému soudnímu lékaři. Při zaměstnání si časem dokázal splnit svůj dětský sen a pořídil si vlastního koně. Jeho vášeň nakonec vedla tak daleko, že bílý plášť odložil nadobro.

Dnes se stará o majestátní lipicány v nejstarším evropském hřebčíně. Ten roku 1580 založil rakouský arcivévoda Karel ve slovinské Lipici. „Drezura vychází z přirozeného pohybu koní. Umění je v tom, aby daný prvek udělali na můj povel. Lipicáni přitom nedělají nic, co by nedokázali sami od sebe, takže jim tenhle druh tréninku neškodí. Zvládnou soutěžit až do 25, 26 let. V jiných jezdeckých sportech jsou takhle staří koně už invalidé,“ říká Andrej Žnidaršič.

Ten trénuje lipicány polovinu svého života. S každým z běloušů, kteří pravidelně předvádějí své umění turistům v lipické aréně, cvičí asi hodinu denně. Věnuje se ale také hříbatům. „Pracujeme s nimi odmalička, protože některé věci se hříbě prostě musí naučit co nejdřív – aby se nechalo vést a netáhlo tě, aby si nechalo nasadit ohlávku a tak podobně. Je to jako s výchovou dětí. Do školy jdou až v šesti, ale spoustu věcí je naučíme ještě před tím,“ srovnává Andrej.

Lipicáni se rodí černí, šedí nebo hnědí

Drezura vychází z přirozeného pohybu koní

Koně, kteří se pasou na pastvinách, sledujeme s Andrejovou kolegyní Tinou Čičovou. Mezi hříbaty přitom nevidím ani jednoho bělouše. „Rodí se černí, šediví nebo hnědí. Srst jim o trošku zesvětlá pokaždé, když ji mění. V sedmi až osmi letech pak už většinou zbělají úplně,“ vysvětluje Tina. Lipicáni jsou inteligentní a učenlivé plemeno. S lidmi, ať už chovateli nebo jezdci, se podle Andreje sblíží velmi snadno:

„Důvěru k člověku získají rychle, i když dost záleží na tom, kolik času s koněm trávíte. Já s nimi bývám od narození. Jednou se mi dokonce stalo, že mě hříbě považovalo za mámu a místo aby šlo sát mléko, tak utíkalo za mnou. Musel jsem ho pod tu kobylu natlačit a rychle z boxu vyběhnout ven,“ vzpomíná se smíchem.

Cit pro zvířata

Lipicáni získají rychle důvěru k člověku

Je pravda, že člověk taky musí mít cit pro zvířata. I tady v hřebčíně vídám lidi, kteří se koní bojí, a ti s nimi blízký vztah nenavážou nikdy. A jak se pozná, když si jezdec se svým koněm rozumí? Podle Tiny je stačí jen sledovat, když předvádějí drezuru.

„Kůň reaguje na povely jezdce. Je jich poměrně hodně, a že jsou ti dva sehraní poznáte podle toho, že si povelů téměř nevšimnete. Je to jemná práce a je důležité, aby si lipicán se svým pánem dobře rozuměl. Nestává se nám často, že by vzájemný vztah nedokázali navázat, ale když přece, tak spolu nezůstanou.“

Po pravidelném tréninku přichází čas na zábavu a Andrej koně vypouští na rozlehlé pastviny kolem hřebčína v Lipici: „Musí ven, aby se proběhli, aby si mohli hrát a být spolu. Koně jsou jako děti – potřebují dostatek pohybu i společnost.“ Lipica je v současnosti domovem asi 350 koní. Lipicány dnes chovají v hřebčínech po celém světě, předci všech dnešních koní tohoto ušlechtilého plemene ale pocházejí právě odtud, ze slovinské Lipice.