Kniha fotografií Families od Jana Dobrovského zachycuje víc než jen běžný den v romské rodině
Až do letošního září bude v Národní galerii ve Veletržním paláci v Praze k vidění výstava sedmi dokumentárních fotografů ze spolku 400 ASA. Jejich snímky se vztahuj především k současnosti, jako například fotografie s názvem Rodiny Jana Dobrovského. Ten snímky pořídil mezi romskými rodinami v Krásné Lípě. Dobrovský nejprve hledal poezii syrového bytí, našel ale mnohem více – nové přátele I příležitost splatit starý osobní dluh. Rozhovor připravila Iveta Demeterová.
Pane Dobrovský, proč jste se pustil do fotografické knihy?
„Fotograf potřebuje mít knihu, jde o zhmotnění jeho práce. Na internetu sice dnes může práci fotografa nebo výtvarníka vidět miliony lidí, a je to fajn, ale papír je papír. Takový památníček.“
Pojďme společně prolistovat Vaši knihu Families (Rodiny). Na úvodní fotografii jsou dvě mladé, krásné dívky. Musel jste je k focení přemlouvat?
„Vůbec ne. Fotografie je civilní a přirozená, vlastně tam není jediná fotografie, která by byla aranžovaná. Většina fotografií byla pořízena tak, že jsem tam sice byl přítomen, ale lidé mě jako fotografa nevnímali. Prostě jsem tam byl, jako součást dne, Mluvil jsem s nimi a přitom je fotografoval.“
Dostal jste se tak do různých domácností, zachytil jste emoce a příběhy. Musela mezi vámi fungovat velká důvěra!
„Z mé strany to byla velká důvěra a z jejich asi také. Oni byli autentičtí, naprosto přirození, což je hezký vztah.“
Všechny fotografie jsou ze Šluknovského výběžku. Proč jste si vybral právě tuto lokalitu? Vím, že v jednu chvíli tam byly velké nepokoje…
„To je jedna z věcí, které mě také zajímají – proč vzniká společenské napětí. Proč vzniká rasismus a násilí. Má svoji rodinou zkušenost – polovina mé rodiny z otcovi strany skončila v koncentráku. Pořád se toho nemohu zbavit, myslím si, že to trauma holokaustu je trochu už v genech. Holokaust znamená nesmiřitelný vraždící rasismus a mě zajímá podstata té věci. Nepokoje byly v ghettech, někde, kde je společensky vyhrocená atmosféra. Já jsem se ale ghettem nezabýval. Mě zaujalo, že v tamních obcích žije relativně velká komunita Romů, kteří se do té lokality přistěhovali stejně jako gadžové, někdy mezi lety 1952 až 1956. Většinou přijížděli ze Slovenska, alespoň ti, se kterými jsem setkával, byli původně Olaši. Což si myslím, že už většina z nich ani nevnímá a není to pro ně důležité. Žijí v chalupách po Němcích, které si opravují – kdyby je neopravovali, dávno by už spadly. Jen to nedělají s přemírou peněz a finančních prostředků. Je to docela těžký život. V chalupách žijí po několik generací, mezi tzv. většinovou populací a má to úplně jiný charakter a jinou kulturu než ghetta ve Varnsdorfu nebo v Rumburku.“
Na fotografiích jsou různé věkové fotografie lidí. Všichni na mě působí spokojeně.
„Však ano!“
Snímky jsou naprosto bezprostřední. Třeba tady na té sedí celá rodina a vypadá to přesně tak, jako když se v neděli sejde celá rodina a jen tak si povídají.
„A tak to přesně je. Já jsem přesvědčený o tom, že dokumentární fotografie je především o komunikaci, o vztahu, nějaké interakci mezi fotografem a těmi, které fotografuje. A pro mě bylo příjemné vidět, že celou dobu dokumentuji jen radost. Což neznamená, že ti lidé mají lehký život, nebo že nezažívají nějaký stres a ústrky, že se jen tak uživí. Pro mě je podstatné to, že v relativně každých podmínkách může být člověk šťastný.“
Na další fotografii je krásná nevěsta. Jaká je romská svatba?
„Z práce, kterou jsem tam dělal a vůbec z toho, jak jsem se s Romy setkával už od svého dospívání, mám dojem, že svatba je jednou z největších událostí v životě romské rodiny. Jednu svatbu třeba měli dospělí lidé, 40 letá nevěsta se šesti dětma si brala otce těch dětí a byla z toho nervózní, jako by jí bylo 18 let. A vážnost situace v té její nervozitě, na tom bylo strašně cítit jak je to důležitá věc.“
Jak dlouho jste vaši knihu připravoval?
„Já jsem se tímto tématem nezabýval dlouho, zhruba čtyři roky. Ale stačilo to. Udělal jsem si radost sám sobě tím, že jsem vracel nějaký starý dluh vůči Romům, kteří se o mě starali v době, kdy mi bylo okolo 20 let. Bydlel jsem na Žižkově v pavlačovém domě se svojí tehdejší dívkou a chodili pro mě všelijací státní policisti, kteří měli potřebu mě trochu dusit. A oni (Romové) pochopili, že jsem v potížích a začali mě schovávat, hlídat, upozorňovat, tedy pak už na mě ta policie nemohla, protože mě nikdy nenašla. Mám od těch rodin, které se mnou v tom pavlačovém domě žili, spoustu zážitků. Byli bezvadní, protože byli opravdu strašně kolegiální.“
Kolik je ve vaší knize fotografií?
„Kolem 120. Kniha má svůj příběh a ten vypráví fotografie za fotografií tak, jak ten život plyne.“
Která z fotografií v knize nesměla chybět?
„Titulní fotografie z výstavy ve Veletržním paláci. Na ní je malá holčička ve svátečních šatech, za níž stojí dva dospělí. Celé to vytváří takovou zvláštní atmosféru, vyprávění o slavnosti spojené s vlastní nejistotou. Úplně přesně to neumím popsat, proto to fotím.“
Na straně 31 je fotografie dívky, která má velmi zvláštní pohled…
„Myslím, že to je symbolika jejího vlastního života, společnosti, toho, co je okolo.“
Lidé, kteří jsou na fotografiích, měli možnost snímky vidět?
„Já jsem přišel za těmi prvními s prosbou, jestli by neoslovili svoje manželky, šlo tedy o tři chlapy a já vím, že bez manželky se nic nehne. Řekl jsem jim, že by mě to moc bavilo, udělat jim pár fotografií, pokud s tím budou ženy souhlasit. Rád bych nafotil něco z vašeho rodinného života. A jim to trvalo necelých 10 dní, než přišli s tím, že ano. Pozvali mě domů, já udělal pár fotografií a oni byli nadšení. Líbilo se jim, že je fotografie černobílá, že vytahuje podstatné věci a vlastně na ně byli relativně pyšní. Já jsem jim je přinesl a oni si je postavili vedle televizoru – takže když tam dneska jedu, kam přijdu, tam mám výstavu.“
Já stále listuji vaší knihou …
„Tady je zrovna fotografie, na které si prohlížejí svoje fotografie! To byla moc hezká rodina, zajímavá tím, že k ní chodí taková parta bezdomovců se před den ohřát. Společně tam mastí mariáš. Oni se pak odpoledne zvednou, odejdou a nikdo o nich neví. A oni se zase třeba druhý den přijdou ohřát. Tedy přestože neoplývají žádným bohatstvím, rádi jim otevřou dveře a nechají je tam přes den, aby nemuseli být na mraze.“
Každá fotografie má tedy svůj příběh a svoje emoce…
„Je to velice silné. Ten zážitek jenom prohloubil to, co jsem měl z minulosti. Velikou kolegialitu, neobyčejnou chuť ke spolupráci, ale také třeba vyjádření pocitů studu a selhání, když se něco nepovede.“
Vy jste byl svědkem jejich každodenních okamžiků.
„Běžný všední den, se vším všudy. Nevšední jsou například svatby, to je svátek. Proto je v knize více fotografií ze svateb, než je běžně normální v podobně reportážním dokumentu. Ale všední den je důležitý, vypovídá o tom, jak se dá existovat, s jakou radostí a co jsou vlastně každodenní starosti.“
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
