Klášter v Suprašlu
Vypravme se nyní do východního Polska, do oblasti, která je centrem polského pravoslaví, ke kterému se tady hlásí asi 400.000 lidí. Historie tamních klášterů přesně odráží složité dějiny Polska.
Východiskem cest po východním Polsku je město Bialystok. Dnes už vypadá mnohem lépe, než když jsem tudy před několika lety naposledy projížděl. "Město není veliké, má nějakých třiapadesát tisíc obyvatel," říká můj průvodce, redaktor místního rádia. "Podle toho se mimo jiné pozná, že jste na východě."
Město je poměrně nové, protože z velké části vzniklo až po válce. Dříve tady bydlelo téměř čtyřicet procent židovských obyvatel, ale prakticky všichni zahynuli za války. Teď jsou tady pravoslavní a katolíci. Židů tady mnoho nezůstalo, ale Bialystok je ojedinělým městem v Polsku z jiného důvodu. Je to metropole polského pravoslaví. Dnes se k pravoslavné církvi hlásí třicet procent obyvatel a některé okolní vesnice jsou pravoslavné celé.
Bialystok je zvláštní také tím, že je to jediné větši multietnické město v Polsku. "Máme tu představitele ruské, běloruské i ukrajinské národnosti. Díky tomu je celý náš kraj velmi barvitý a zajímavý. Na ulicích můžete potkat lidi, kteří spolu mluví bělorusky. Ve školách se vyučuje jak římskokatolické, tak pravoslavné náboženství," dozvídám se. Zdejší lidé mají velmi rádi svátky. "Soužití dvou velkých náboženství tady má své příjemné stránky," dodává. "Pravoslavná církev se řídí starým kalendářem a díky tomu tady slavíme dvoje Vánoce i dvoje Velikonoce. Pokud někdo nemá v rodině pravoslavné, určitě je najde mezi sousedy, nebo kolegy v práci. Život u nás je proto velmi pestrý."
Ve městě Bialystok není mnoho památek, většinu z nich smetly války. V okolí je ale mnoho starých i zcela moderních pravoslavných chrámů a několik klášterů. Do jednoho z nich právě míříme. Je to klášter v Suprašlu, kde nás čeká otec Michail. Klášter byl založen v roce 1498, ale na jiném místě, než kde stojí ten dnešní. Založil ho litevský kníže Alexander Chodkievič, který si přál, aby klášter vznikl v nedalekém městečku. "Bouřlivý a hlučný světský život ale nebyl pro mnichy příliš vhodný, a tak hledali jiné místo," říká otec Michail a vede nás ke strži za klášterem.
Blížíme se k místu, ke kterému připlul kříž. Mnichové ho vhodili do říčky a sledovali, kde se zastaví. A to bylo právě tady. Klášter v Suprašlu se ale nestal tak klidným místem, jak si mniši na přelomu 15. a 16. století přáli. O sto let později, po vzniku polsko-litevské unie, klášter obsadili uniaté a spravovali ho až do počátku 19. století. Komplex klášterních budov se rozrůstal a stal se hlavním náboženským a kulturním centrem celé oblasti v této části pruského záboru. Mniši shromáždili velké množství vzácných knih a některé také sami tiskli ve zdejší tiskárně.
Uniaté zamalovali známé fresky, to bylo velké minus. Na druhou stranu ale postavili řadu nových budov. Ruský car na počátku 19. století obnovil pravoslavný řád a ke konci 19. století nastal druhý rozkvět kláštera. Svět znovu uviděl zdejší fresky. V předvečer ruské revoluce car nařídil evakuaci mnichů do Ruska. Po vzniku polské republiky klášter převzala římskokatolická církev a zřídila v něm chlapecký internát.
Když v roce 1939 vstoupili do Polska Sověti, přebudovali chrám Zvěstování na kovárnu. Zanedlouho je ale vystřídali Němci a chrám uzavřeli úplně. Při ústupu ho vyhodili do vzduchu. Toto místo se v kronikách jmenuje Suchy grud - je to vyvýšenina, a když k tomu přidáme padesátimetrovou věž, je jasné, že Němci chrám zničili ze strategických důvodů. Z věže je vidět do celého kraje.
Také poválečný vývoj se výrazně otiskl do historie kláštera v Suprašlu. Zdejší věřící si v roce 1957 vymohli znovuotevření jednoho z kostelů. V roce 1984 se sem vrátili mniši a začal nový život. Za dvaadvacet let se podařilo zrekonstruovat velkou část areálu. "Před sebou máme ještě hodně práce, chceme postavit parkoviště a klášterní zahradu, ale víte, jak to u nás chodí. V Polsku se všechno dělá za pět minut dvanáct a u nás za šest minut," říká otec Michail.
Mniši obvykle nebývají mnohomluvní, někteří nemluví vůbec, ale otec Michail byl poměrně sdílný, a tak jsem se ho na závěr zeptal, jaký je vlastně život v klášteře, jak vypadá obyčejný den. "Vstáváme v půl šesté. V šest začíná ranní bohoslužba a pak společně snídáme. Po snídani jde každý z nás dvanácti mnichů po své práci. Po obědě až do pěti hodin odpoledne rozjímáme a v šest se scházíme k večerní bohoslužbě a večeři. V jedenáct hodin se ukládáme ke spánku. A tak to jde každý den."
