Když se vybudím na maximum, může se mi něco stát. S tím mi psychologové nepomůžou, krčí rameny Ester Ledecká

Jste unikátní v tom, že na vrcholové úrovni zvládáte lyže i snowboard. Tlačí na vás někdo, abyste si vybrala?

Trenéři (směje se). Mému snowboardovému trenérovi jde o to, abych byla šťastná, lyžařští trenéři chtějí, abych víc lyžovala. Ale všichni jsou rozumní. Pochopili, že je se mnou těžký boj a hlavní je, aby mě to bavilo. Jsem vděčná, že mi pomáhají a snaží se spolupracovat.

Čtěte také

Ester Ledecká s medailí na krku: Vlhčí oči? Prosím vás, já jsem úplná skála, se mnou to ani nehne

Vnímají vás lyžaři nebo snowboardisté jako exota?

Trochu jako dvouhlavé tele (směje se). Ale zvykli si, a když se vrátím na snowboardový světový pohár, hlavně kluci mě vítají, protože s nimi často trénuju. Na lyžích je to podobné, i když atmosféra je tam trošku přísnější.

Nemluvily lyžařské kolegyně o tom, že by to taky zkusily na prkně?

Myslím, že druhý takový magor tam není. Mají dost práce s lyžemi. Vrcholový sport musíte dávat stoprocentně a to je těžké. Měla jsem výhodu, že jsem začala odmalička a nikdy nepřestala. Dohánět jakýkoli sport v pokročilejším věku je složité. A nevím, zda má někdo ambice to zkoušet.

Jste velmi úspěšná. Vštěpovali vám rodiče, jak se vyrovnat s popularitou?

S bráchou jsme měli výhodu: vyrůstali jsme v prostředí, kde jsme si soukromí hlídali. Nepřijde mi divné dělat to ani teď a humbuk, co býval kolem táty, mi přijde normální. Povinností je dost a s úspěchy ještě přibudou, ale je to součást hry a s tím jsem počítala, když jsem snila, čeho bych chtěla dosáhnout. Byla jsem připravená i na tyhle věci a zatím mě nic nepřekvapilo.

Důležitým tématem sportovců je psychická odolnost, jak se tohle ladí?

U adrenalinových sportů je to s psychikou složité. Nevím, zda se do toho psychologové, kteří je nikdy nedělali, dokážou vžít. Je těžké najít hranici mezi motivací jet na maximum a zároveň si nechat rezervu, abych byla schopná reagovat. Není to tak, že když se vybudíte na maximum, nemůže se vám nic stát.

Měla jsem štěstí, že mě vychovával děda, mistr světa v hokeji. Odmala mě připravoval na všechno, co se mi může honit hlavou a jak na to reagovat. Kdykoli potřebuju radu, jdu za ním nebo za mámou. Je to lepší než s psychology, se kterými bych neměla takový vztah.

V čem byla jiná její první olympiáda bez rodičů? A jaké plány má s milovaným windsurfingem? Poslechněte si celý rozhovor.