Kdybych poslouchal lékaře, neběhal, necvičil a nedělal nic, tak už dneska nechodím, tvrdí kadeřník Arsov

„Už ve třech týdnech po narození mě poprvé operovali a mé malé nožky pak pravidelně končily v sádrách. Psal se rok 1988. Musel jsem spát v botách, které byly přišroubované na kovové tyči. V posteli se vůbec nedalo otáčet,“ popisujete v knize. A přesto jste uběhl svůj první maraton.

Nikdy jsem k tomu nepřistupoval nějak tragicky, a to díky mojí rodině a okolí. Ve spolku Achilleus jsem také radil, když se nám děje něco, co se nám úplně nelíbí, tak je důležité, jak k tomu sami přistupujeme.

Čtěte také

Syndrom vyhoření přišel ve vteřině. Tělo mi přestalo fungovat a už jsem se nezvedl, vypráví kadeřník Tomáš Arsov

Kdybych jen seděl, jak to po mně chtěli lékaři, neběhal, necvičil, nedělal vůbec nic, tak bych sem ani dneska nedošel. Můj ošetřující lékař mi v osmnácti letech řekl, že tím, že jsem je zcela neposlouchal a závodně tancoval, tak jsem si chůzi zachránil.

Mě ty nohy totiž nebolely. Je to jen ortopedická vrozená vada, při níž jsou obě dolní končetiny stočené dovnitř. U každého jedince v jiném rozsahu. Každý druhý den se s tímto postižením narodí jedno dítě v České republice a každé tři minuty jedno dítě na světě.

Říká se tomu golfové nohy?

Ano, ale je to jen ortopedická vada. Není to žádné psychické postižení, takže mi nebylo příjemné se limitovat tím, že bych neměl nic dělat. Když mi vždycky v životě někdo řekne, že něco nemůžu, tak je to pro mě kopanec. Pokaždé reaguji: „Hele, já vám ukážu, že to dokážu!“

„Jaké můžete mít starosti?“

Jaké to bylo si teď po letech sednout, napsat knihu, vzpomínat na to? V hlavě se toho muselo odehrávat mnohem víc, než je na stránkách v knížce.

To ano. Nikdy jsem neměl potřebu o tom mluvit na veřejnosti. Byla to věc, která je se mnou, moje blízké okolí to vědělo a to mi stačilo. Jedna moje klientka mi ale asi před dvěma roky řekla: „Jaké můžete mít starosti? Jste z televize, vy žádné nemáte!“ Tam se to ve mně zlomilo.

Čtěte také

Narodil jsem se s ortopedickou vadou, ale jako nemocný si nepřipadám, říká kadeřník Tomáš Arsov

Bylo potřeba ukázat lidem, co všechno za tím úspěchem stojí, kdo jsem a čím vším jsem si musel projít. Dostal jsem i nabídku napsat autobiografii a říkal si, že bude nejlepší tam říct všechno, abych to už nemusel nikdy nikomu vysvětlovat.

Kolik jste měl celkem operací?

Prošel jsem sedm operací na obou dolních končetinách. Poslední byla v roce 2011 na pravé dolní končetině v Motole. Operoval mě pan doktor Teyssler. Při zákroku mi z té paty sekali centimetrový klín a posouvali mi ji zleva doprava. Poté mi to skobami sešroubovali.

„Dráty mi koukaly odevšad z paty palce. Moje mamka ve mně vždycky viděla kluka s velkou odvahou, který dokáže všechno, co si usmyslí. Děkuji ji za život a za to, jak mě vychovala,“ píšete ve vzpomínkách. Tehdy žádný spolek Achilleus, který by ji mohl pomoct, neexistoval. Řekla vám někdy, kolik nocí probrečela?

Ona mi říkala: „My jsme se s tím prostě smířili.“ Vím, že když jsme jezdili do nemocnice na sundavání sádry a kontroly, tak mi je doma rozmáčela, aby šetřila lékařům čas. Vzpomínám si, že kdykoliv jsme tam jeli, tak tam byl automat, kam se hodily mince a z toho vypadla hračka.

Věděl jsem tak, že když pojedu do Prahy do Motola na kontrolu, budu mít hračku. Nikdy jsem ale u mámy nezpozoroval, ani vlastně na svém okolí, nějaké neštěstí, zármutek nebo zkázu světa. Vůbec ne. Ba naopak. Ve všem mě vždy podporovali.

Jaký další běžecký závod Tomáš Arsov plánuje? Kdy si prošel syndromem vyhoření? A co pro něj znamená jeho kadeřnický salon? Poslechněte si celý rozhovor.