Kamerunská fotbalová hvězda vyvolává u afrických fanoušků šílenství. V USA učí Émile Mbouh malé fotbalisty celkem anonymně

Americké hlavní město Washington patří k místům, kde snadno na malé ploše narazíte na lidi z celého světa. Jen posedět v parku často může znamenat šanci vyslechnout příběhy všeho druhu a třeba se dostat na stopu jednomu ze svých dětských hrdinů.

Kouč Émile, jak mu tady všichni říkají, se rád a často směje. Má k tomu důvod, stále se živí tím, co ho odmalička baví. Kdysi dokázal spolu s kamarády z kamerunské reprezentace během dvou týdnů porazit velké týmy a osobnosti té doby – Argentinu i s Maradonou, Rumunsko i s Hagim a Kolumbii i s Valderramou.

Dovolená, která neskončila

Posledních dvacet let učí čtvrtfinalista mistrovství světa hrát fotbal malé Američany. Původně sem přijel na dovolenou a už tady zůstal.

Vypráví mi, jak mu to vlastně vyhovuje i proto, že tady ve Spojených státech ho kromě afrických přistěhovalců nikdo moc nepoznává. Zato když přiletí domů, hned na letišti prý začne šílenství. I po víc než 30 letech ho vděční Kamerunci touží štěstím umačkat.

Chlape, chlape!
Diego Maradona

Čtěte také

Fotbalový trenér Michal Prokeš pomáhá egyptským klukům. Pro některé je fotbal jediný příjem rodiny

„Když se nedávno slavilo výročí italského šampionátu, každý nás z členů tehdejšího týmu dostal od vlády dům. Po třiceti letech! Ať přijedu v Africe kamkoli, hned se ke mně lidi hlásí a vzpomínají.“

„Získali jsme tehdy africkému fotbalu respekt a je mi až líto všech dalších generací. Od té doby se kamerunský tým může snažit, jak chce, a lidi doma vždycky řeknou, že není tak dobrý jako ten náš z roku devadesát,“ vzpomíná bývalý záložník na turnaj, který začal coby osobní strážce Diega Maradony.

„Důležité bylo, že jsem byl rychlejší než on. On byl chytrý, ale já rychlý a předvídavý. Nepustil jsem ho k míči. Celou dobu na mě křičel: „Chlape! Chlape!!“ jak byl frustrovaný.“

Neupravený trávník byl v době mládí slavného Kamerunce nejlepší terén. On sám začínal hrát na písku, v prachu a v blátě, někdy i na kamenitém povrchu|foto:Jan Kaliba, Český rozhlas

„Porazili jsme poslední mistry světa 1:0 i se dvěma vyloučenými, a to jsme šli před zápasem spát ve čtyři hodiny ráno. Hádali jsme se s vedením svazu o bonusy. Ale na stadionu jsme při rozcvičce v tunelu spustili takový zpěv, že Argentinci utekli zpátky do šatny. Je to náš africký styl, jak se namotivovat. Maradona se je snažil dostat zpět, ale marně. Zalekli se, to bylo znát,“ líčí Mbouh.

Lvem tady i tam

Teď Émile Mbouh pracuje jako asistent trenéra týmu Howardovy univerzity ve Washingtonu, ale hlavně už 15 let provozuje svou vlastní akademii. U nás bychom řekli prostě fotbalový klub, jenže ve zdejších podmínkách neexistují ani přehledný systém soutěží, ani klasické amatérské fotbalové oddíly se zázemím.

Čtěte také

Amerika je země ženskému fotbalu zaslíbená. Potvrdila si to i česká reprezentantka

A tak Émile s bratrem Louisem a dalšími kolegy svých 11 mládežnických týmů trénují prostě ve veřejném parku, třeba tady ve městě Potomac půl hodiny za Washingtonem. Místo šatny je tu lavička, sprcha počká až domů, na neupravený trávník se za pět dolarů na hodinu postaví branky a kužely. A může se začít.

„Říkám, že to je výhoda. Za mého mládí v Kamerunu by tohle byl ten nejlepší terén. My hráli na písku, v prachu a v blátě, dokonce i na kamenitém povrchu. Někdy o tom svým hráčům vyprávím, a oni mi nevěří, tak jim musím najít nějaké video na Youtube.“

„Dívají se na to vyjeveně a ptají se, jak jsme na tom mohli hrát. Ale nás to nezajímalo, prostě jsme hráli a bavili se u toho. Když se naučíte ovládat míč na takovém hřišti, na lepším je to pak velmi jednoduché,“ vypráví 56letý Kamerunec a teď už i Američan, který svého prvního trenéra měl až v 15 letech.

Už o sedm let později se stal mistrem Afriky. Kamerunský tým Nepřemožitelných lvů si vzal s sebou i do nové vlasti – svůj klub pojmenoval Émile Mbouh právě po tomto zvířeti, tedy The Lions.