K zvířatům se musím plížit a maskovat. Nejvíc nás vypekli jeleni, popisuje fotograf divoké přírody Prokop Pithart
Nadšení z pozorování přírody prožíval vnuk slavného dědečka Petra Pitharta už jako dítě a dnes se jím úspěšně živí. Prokop Pithart totiž fotografuje a natáčí divokou přírodu. Sýkorka na krmítku ho stále fascinuje stejně jako lovící ledňáček nebo orel vysoko na obloze. Přesvědčit se o tom můžete třeba v seriálu Do divočiny, který vysílá Česká televize. „Máme dvacet dílů, třeba o vlaštovkách nebo o dubu a o tom, co se kolem něj točí.“
Je natáčení proti fotografování jiná kapitola?
Spousta fotografů si myslí, že to je podobně jednoduché, což si nemyslím. Získat nějaký záběr použitelný do filmu, to je oproti fotce tolik práce. Tam se projeví všechno, jaký pohyb kamerou uděláte. Zvířata podle mě mají další smysl a ví, kdy mají udělat to, na co jako filmař i fotograf čekáte. Většinou se to stane, když měníte karty, přeostřujete, potřebujete se napít…
Líbí se mi, že Do divočiny se odehrává tady v Česku, protože příroda u nás je nádherná. To byl váš nápad?
První iniciativa přišla od kamaráda Davida Brázdy. Před dvěma lety jsem dělal ve zvířecí záchrance, na to se poutaly zajímavé historky nejenom se zvířaty, ale i s lidmi. On natočil krátký teaser a myslím, že ho někdo z České televize viděl a asi se jim to líbilo.
To, co mě nejvíc baví, je pohyb v přírodě. Také se to sešlo s tím, že práce jsem měl už plné zuby. Najezdil jsem po Praze dvacet tisíc kiláků, zvířata vám často umřou v autě, než je dovezete. Na jaře jsem vozil hodně ptáky, poštolky, dravce, občas nějakého savce.
Když jdu do přírody, tak mám pocit, že když nemám kameru nebo foťák, tak si toho víc užiju. Jak to máte vy?
Čtěte také
Když už to musím natočit, tak je to úžasná radost, když se to povede. Je to trošku technický, je to lov, což mě do jisté míry baví, jsme trochu původem lovci. Ale abych byl úplně přítomen v místě se zvířetem, to se děje většinou bez kamery.
Na koho jste si musel nejvíc počkat?
Snažili jsme se teď s kolegou Jirkou, kameramanem přírody, natočit souboj jelenů. Bylo to neuvěřitelné, jeleni nás vypekli. Tento podzim jsme strávili dva až tři týdny velmi intenzivně naháněním jelenů, včetně Slovenska, Českého Švýcarska… Natočili jsme je, ale jsou to záběry, které nejsou nové – jelen na louce, v lese… to už všichni viděli. Tahali jsme do kopců, do hor těžké batohy, šli jsme do lesa za tmy a za tmy jsme se vraceli. Byli jsme zoufalí, ale o tom to často je, že člověk přijede s prázdnou.
Související
-
V Grónsku jsme potkali ledního medvěda. Byl odhodlaný a hladový, vzpomíná polárník Milan Wlasák
„Přechod Grónska předčil všechny představy. Gruzie je nádherná země, ale pivo je tam nepitelné. Začali jsme vařit vlastní ležák,“ vypráví Milan Wlasák.
-
Jak na agresivního psa? Krátkými rituály a mluvit jeho jazykem. Pomohl mi i levý hák, říká trenérka
Při rehabilitaci agresivních psů pomáhá Emilii Miluši Baco její vlastní převychovaný Conan. Jak si získat u psa autoritu a jak vést vzájemnou komunikaci ke prospěchu obou?
-
„Po návštěvě na jatkách jsem byla tři týdny nemocná,“ popisuje spoluautorka dokumentu Svědectví
„Není to hezká podívaná, ale je to realita toho, co se děje uvnitř chovů.“ zdůrazňují Věra Mikušová a Lukáš Vincour. Proč u nás žijí zvířata „jako v koncentrácích“?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
